Publikováno

Tim Burton

Celým jménem Timothy William Burton je americký filmový režisér, známý především pro osobitý přístup k práci, které zasvětil celý svůj život. Ve svých šestapadesáti letech je již naprostou legendou ve svém oboru. Jeho snímky jsou převážně temnějšího rázu a využívají velice osobité formy záběrů. I přes jeho poměrně velký úspěch jsme se rozhodli vám jeho osobu přiblížit, jelikož si za svou dlouholetou kariéru plnou úspěch zaslouží větší pozornost.

S filmem začal ve dvaceti letech a to prvotně jako kreslíř na filmu Liška a pes od společnosti Disney. Pár let poté však nastartoval svou vlastní cestu k režisérským úspěchům, a to snímkem Island of Doctor Agor. Ten si získal patřičné ocenění a cesta Tima Burtona se začala vyvíjet dobrým směrem. Postupem času se vypracoval do jednoho z nejvíce diskutovaných a osobitých umělců v tomto oboru. Po dalších revolučních filmech jako Batman, Střihoruký Edward, Ospalá díra, Karlík a továrna na čokoládu, a jiné, se Burton dostal do popředí celého odvětví filmu. Kritiky je jeho tvorba hodnocena převážně výstředně. Buďto se setkává s velikým úspěchem, nebo naprostým zatracením. To už je ale otázka vkusu.

Nám osobně jeho filmy připadají zajímavé a plné nápadů. Tim si ve své tvorbě dovolí to, co by spousty z jeho kolegů ani nenapadlo. Herecké zastoupení v jeho filmech je převážně kvalitní, a samotní herci do jeho díla přináší zajímavou a zcela odlišnou atmosféru, než je zvykem u jiných režisérů. Příkladem může být například Johnny Depp a jeho dlouholetá spolupráce s tímto významným člověkem.

Matoušek, Doležal

Zdroj fotky:

NEUVEDENO. http://imageserver.moviepilot.com [online]. [cit. 17.9.2014]. Dostupný na WWW: http://imageserver.moviepilot.com/tim-burton-creepy-tim-burton-short-makes-its-way-to-the-net.jpeg?width=1280&height=960

Publikováno

Fejeton o Oscarovi

 Po roce to přišlo zase,

s vrstvou pudru a honosnými šaty,

po červeném koberci se nese

čím dál více trčících kostí, noblesy i nahoty!

Na rudém bitevním poli proti sobě stojí

všechny filmové hvězdy, muži, ženy.

O přízeň diváků hlava nehlava se bijí.

Zlatá soška, úcta, obdiv, to jsou chtěné odměny.

Kdo se hlavní mužské ceny dočká?

Bude to již DiCaprio s filmem Vlk z Wall Street?

A kdo bude nejlepší herečka?

Sandra Bullock či Maryl Streep?

Všichni do velkého sálu zasedli.

Záře reflektorů o velké slávě svědčí,

konečný verdikt již vyslovili.

Vzápětí však náš Leo v koutě brečí.


Monika Sedláčková, Aneta Koudelová

Zdroj obrázku:

NEUVEDENO. newadnetwork.com [online]. [cit. 16.9.2014]. Dostupný na WWW: http://cdn.newadnetwork.com/sites/prod/files/uploads/barbarap/Memes/poor_leo_6.png

Publikováno

V zajetí řvoucího ticha

Mou oblíbenou sekcí filmového masivu ČSFD je žebříček nejrozporuplnějších filmů. Snímek z roku 1977 Mazací hlava (Eraserhead) se sice přímo do této sekce neřadí, ale rozhodně to není film pro každého.

Režisérem, scénáristou i autorem hudby je David Lynch. V hlavních rolích pak působí Lynchova stálice Jack Nance jako mladík Henry a Charlotte Stewart jako jeho přítelkyně Mary. Celý děj filmu se točí výhradně kolem jejich novorozeného dítěte, jež je hříčkou přírody (nebo snad něčeho jiného?), a poté kolem Henryho počínajícího šílenství, když ho Mary opustí a zanechá s podivných tvorečkem o samotě.

A co od filmu čekat? Vtáhne nás do továrního prostředí, jehož deprese a chlad jsou umocněny černobílou podobou filmu. Chvíli trvá, než na vás atmosféra filmu dolehne, zpočátku jen tiše sledujete a čekáte, co se bude dít. Pravdou je, že se toho mnoho nepoděje. Záměrem režiséra nejspíše bylo vzbudit v divácích empatii a zároveň odpor a znechucení. Nejedná se o horor, přesto hlavní roli hraje strach. Přesněji řečeno strach z bezvýchodné situace. Můžeme v něm najít myšlenkové pochody při rozebírání nicoty a zárodky nezdravé fantazie, které se rodí kupříkladu z obyčejného syčení vody v ústředním topení. Útroby jednoho spoře zařízeného bytu a hlasité ticho v silném kontrastu se sžíravým řevem dítěte, o něhož se matka nedokázala starat, tvoří pomyslné vězení v životě jednoho člověka. Ve filmu se moc nemluví, scéna je podbarvená většinou jen zlověstným hučením, ale téměř v závěru filmu se pak zjeví nadpozemská píseň „In Heaven“, jejíž podmanivé tóny se vám zahryznou do (s)vědomí, mozku nebo duše jako slizký červ (na které film rozhodně nezapomíná). Zkrátka skrz naskrz netypický filmový zážitek.

Jakým divákům bych mohla film doporučit? Rozhodně všem podivínům, těm, co je nic moc nepřekvapí, umělcům, mimozemským bytostem a možná i těm, co si rádi hrají s plastelínou. Obecně však člověk, který je schopen film ocenit a neoznačí ho automaticky za plod čirého bláznovství, je schopen vnímat sílu prázdna a ticha stejně jako komické situace, napětí či emoce v divácky přístupném filmu.

Kamila Hejsková

Zdroj obrázku:

NEUVEDENO. http://www.realfilm.cz [online]. [cit. 17.9.2014]. Dostupný na WWW: http://www.realfilm.cz/bilden/retro_legendy/Eraserhead/eraserhead_bild_01.jpg

Publikováno

Bere, nebo nebere?

Bere, nebo nebere? To je ústřední téma jedné z nejznámější Gogolovy hry – Revizor. Úplatky, nespravedlnost, moc peněz, korupce, podvody a lidská tupost jsou problémy, které byly aktuální v době, kdy Gogol toto dílo napsal, stejně jako jsou aktuální dnes. Proto je tato satirická komedie velmi úspěšná.


Od roku 2006 máme možnost vidět tuto inscenaci na prknech Stavovského divadla. Hlavní roli vykutáleného lenocha, který se nedopatřením stane revizorem, hraje oblíbený český herec Saša Rašilov. Hereckou špičkou v této hře je Miroslav Donutil, který ztvárňuje roli hejtmana města. Jeho ženu můžeme vidět v podání Jany Bouškové, jejich dceru hraje Antonie Talacková. V dalších rolích se objevují: Jan Novotný, František Němec, Vladimír Javorský, Jan Bidlas a další.

S touto klasickou hrou si režisér Michal Dočekal poradil velmi dobře a za zmínku určitě stojí i scéna pod vedením Davida Marka, který si pohrál s iluzí hotelového pokoje a jeho „dvojdveří“ nebo také s provedením venkovního bazénu, kde hladinu simulovala tmavě modrá tkanina vlnící se za pomoci skrytých pomocníků pod jevištěm.

Zuzana Krejzková, která měla na starost kostýmy, nám ukázala Sašu Rašilova pouze v trenýrkách a županu, což ženské publikum určitě uvítalo. Celý jeho moderní vzhled podtrhlo netradiční „číro“. Dále také krásnými šaty podtrhla ženskost Jany Bouškové.

Text této hry si herci upravili a myslím si, že ho stále aktualizují. Důkazem toho byla také nezapomenutelná vsuvka Miroslava Donutila „slovo sem, slovo tam“, kterou dokonale imitoval hlas Miloše Zemana a pobavil tím celé publikum. Jediné, co se mi na hře nelíbilo, bylo zdlouhavé hádání mezi Dobčinským a Bobčinským. Zbytečně opakovali to samé, vstupovali do řeči sobě i ostatním, což bylo často nudné a zdržovalo děj.

Celkově bych hru hodnotila kladně a určitě bych neváhala navštívit ve Stavovském divadle podobnou inscenaci s tolika zvučnými jmény, jako měla tato komedie.

Soňa Chloupková

Zdroj obrázku:

NEUVEDENO. http://kvety.kafe.cz [online]. [cit. 17.9.2014]. Dostupný na WWW: http://kvety.kafe.cz/media/photos/2012/04/03/29750-rasilov.jpg

Publikováno

„Nejlepší hororová akce roku!“

Tak byl označen v programu MKS Třebíč horror-thriller V zajetí démonů (The Conjuring – 2013). Film režíroval James Wan, autor hororových filmů, které mu baštíme rovnou z ruky, jako např. Saw nebo Insidious. Film se odehrává v poctivé atmosféře USA 70. let, kdy se rodina s dětmi přestěhuje do starého domu, kde se záhy začnou dít věci…

…a paralelně s příběhem rodiny sledujeme příběh paradetektivů Warrenových (V. Farmiga, P. Wilson), kteří byli pozváni do domu, aby zjistili, co za prastaré zlo (což je vzhledem k „mládí“ USA diskutabilní)) v domě číhá. Je to paradoxní, ale nejmrazivější pocity jsem měl z démonické panenky Annabell na začátku, jejíž příběh by mohl být rozvinutý víc v dalším (docela možném) pokračování.

Střih, kamera, hudba a herci byli vynikající. Lekačky byly rovněž velmi kvalitní a tak časté, abyste se nenudili, a dostatečně rychlé, aby nebyl zkažen efekt toho, že jste viděli bubáka. Večer doma, po zhlédnutí filmu, si každý šramot vyložíte jako pokus o vaši likvidaci. A tak to má být. ALE. Jedno „ale“ film má: děj. Nic bych proti ději neměl, kdyby to nebyl aritmetický průměr cca 20 hororových filmů. Měl jsem neodbytný pocit déja vu – padání obrazů, vymítání démona, klepání dveří, umírající lesní zvířátka… ale překvapivě to funguje! Alespoň v dnešním balastu snímků plných hektolitrů krve a digitálních zrůd. Ačkoliv jsem se kritice nevyhnul, převládá spokojenost. Vřele doporučuji jít do kina s dívkou – nepustí se vás!

Podobné snímky: Mama, Poltergeist, Vymítač ďábla, Paranormal Activity + 20 dalších, na které si momentálně nevzpomenu.

Vzhledem ke kvalitě současného hororu: 90 %

PeO

Zdroj obrázku:

NEUVEDENO. http://annabellemovie2014.com [online]. [cit. 17.9.2014]. Dostupný na WWW: http://annabellemovie2014.com/images/slider/annabelle-wallpaper-4.jpg

Publikováno

Vandalismus vs. street art

Pro některé synonymum, pro ostatní dvě naprosto odlišné věcí. Jedno znakem ničení soukromého i veřejného majetku, druhé naopak naprosto neomezené kreativity a fantazie. Mluvíme-li o jednom, často narážíme i na to druhé. Toto kontroverzní téma rozděluje společnost nejen na mladé a staré, nyní se stalo i otázkou vkusu.

„Kreativita by se neměla omezovat, ale…“ Nikdo z nás není rád, když mu někdo na fasádu domu (nejlépe jen několik týdnů starou) načmárá sprostý obrázek nebo nějaký prapodivný podpis. To prostě naštve. Nebo se jdeš podívat na nějakou památku a na její kamenné stěně je naprosto stejný obraz jako na tvé fasádě. Jako kdybys to potřeboval vidět po druhé. Takhle to asi architekti nezamýšleli. Vlastně to hodně ruší vnímání oné budovy, a to nejen pro tebe. „Tohle je přece vandalismus a s uměním to nemá nic společného.“ Je toto tedy ještě street art?

,,Na zdi se čmárat nemá, ale…“ Street art se prvně začal objevovat ve velkých městech, kde se mladí lidé pokoušeli nabourat ten stále stejný obraz šedi něčím novým. Chtěli jen změnit nějakou obvyklou věc, stěnu, ulici v něco mimořádného. Street art totiž nevytváří jen obrazy, které se umístí do anonymní galerie. Zachází dále. Využívá samotný prostor okolo nás. Učí nás mít při chůzi po místech, kterými jsme šli už stokrát, stále otevřené oči. Dívat se okolo sebe. Hledat. Při chůzi se bavit. Nejen se tupě přepravovat z místa A na místo B. Je toto ještě vandalismus?

Nejsem tu pro to, abych odpovídal na tyto otázky. To musíte udělat sami. Jen neberte každou čmáranici fixem nebo sprejem za street art nebo jakékoliv umění. Na druhou stranu zkuste chodit po ulicích s otevřenýma očima a třeba dokážete vidět některá místa i trochu jinak. Street art už dávno využívá i jiné umělecké prostředky než jen graffiti. Třeba u studentského vchodu jedné nejmenované školy visí na plotě několik zamčených zámků. Dále v Třebíči najdeme strom, na kterém je pověšeno několik párů bot, nebo rudého vodníka, který z balkonu hledí na hladinu řeky. I toto je pro některé street art a pro jiné vandalismus.

 

text, foto Karel Halačka