Francouzštinu zbožňuji od první chvíle, co jsem se ji začala učit. Je to nádherný libozvučný jazyk, který mě sám o sobě motivuje ke zdokonalování se. Původně jsem hledala nějaký jazy-kový kurz ve Francii na měsíc, dva, možná tři. Protože ale vím, že příležitosti je třeba vyhle-dávat, jelikož si nás samy nenajdou, rozhlížela jsem se všude. A tak se stalo, že jsem na stránkách Kraje Vysočina narazila na výzvu k podávání přihlášek do programu Rok v Champagne-Ardenne. Navíc mě k čapnutí příležitosti za pačesy navnadila i paní učitelka francouzštiny, takže jsem se rozhodla do toho jít.
Champagne-Ardenne je partnerský region Kraje Vysočina na severu Francie na hranicích s Belgií a každý rok přijme jednoho vysočinského studenta, aby si rok vyzkoušel život a studi-um na francouzské střední škole. V lednu jsem tedy sepsala motivační dopis a přihlásila jsem se do výběrového řízení. A nedlouho po ústním pohovoru mým rodičům skutečně přišel vy-toužený e-mail: „Vaše dcera uspěla ve výběrovém řízení do programu Jeden rok v Champagne-Ardenne.“Další měsíce přicházely postupně další detaily. „Máme pro tebe hostitelskou školu!“ Vteřinu nato otevírám Google a vyhledávám Lycée Sévigné, Charleville-Mézières. Pěkná, moderní škola v klidném městečku velikosti Třebíče, přesně pro mě. „Máme pro tebe hostitelské ro-diny!“ Vteřinu nato otevírám Facebook a přidávám si do přátel svoje „adoptivní“ sestry. Na dálku se tak dopředu seznamuji se dvěma rodinami, u nichž budu trávit víkendy. „Víme, do jaké třídy budeš chodit!“ Vteřinu nato otevírám učební plány a mé srdce zaplesá: španělská literatura ve španělštině, anglická literatura v angličtině, šest hodin francouzštiny týdně, pět hodin dějepisu, to je paráda!
První školní dny byly krušné, nezastírám. Stesk po rodičích, po kamarádech, po domově a v neposlední řadě po češtině však brzy vystřídal shon ve škole, tudíž jsem na takovéto věci mohla myslet jen po večerech, a to už bylo snesitelnější. Přes týden jsem bydlela na interná-tě školy, o víkendu v rodinách. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na internát. Na sdílení po-koje s dalšími třemi dívkami (není to vždy jednoduché, to mi asi potvrdí každý, kdo někdy bydlel na kolejích či na internátě). Na chození na večeři v přesně danou dobu (samozřejmě s minimálně desetiminutovou frontou, na internátě bydlí přes sto lidí). Na odchod z internátu nejpozději v 7:25, ať začínáte v osm nebo jedenáct. Na jedinou přípustnou dobu návratu na internát mezi 17:45 a 18:00 (nemáte nárok na internát přijít ani dřív, ani později).
Na tvrdý režim, kdy mezi 19:45 a 21:15 musíte sedět u stolu a učit se či si dělat úkoly, ačkoli žádné nemáte. Ovšem stejný internát vám umožňuje kdykoliv zaklepat na cizí dveře, ať už s prosbou o radu s úkolem, nebo o zapůjčení odlakovače na nehty. Každá mince má dvě strany.
Myslím, že pro mě byly největší neznámou rodiny. Když mi holky z hostitelských rodin psaly, měla jsem trochu obavy. Pocházím z učitelské rodiny, a tak mě trochu překvapila povolání rodičů. V jedné rodině oba rodiče pracují v zemědělství a v rodině druhé je matka listonoška a otec (překvapivě) zemědělec. Ještě před příjezdem jsem si snažila najít na Google Earth domy obou rodin, k mému překvapení ovšem jedna z adres nebyla k nalezení na mapě.
První rodina bydlela na farmě, rodiče pracovali od rána do večera, měli 250 kusů hovězího dobytka (ano, i to mě můj pobyt naučil, rozlišovat krávy a kusy hovězího dobytka), k tomu tři děti. Poznala jsem jen širší rodinu z otcovy strany, nicméně jsem si ověřila, že Francouzi, když slaví, jsou schopní jíst opravdu třeba čtyři hodiny v kuse. Nepředstavujte si však, že by celou dobu bez přestání jedli, funguje to spíš tak, že hostitelka donese nějakou jednohubku, pak půl hodiny nic, pak nějakou zeleninu, pak hodinu nic, pak nějaký předkrm, pauza…
Druhá rodina žila kilometr od své farmy čítající 700 kusů hovězího dobytka a vlastnila vícpušek než dětí (pozn. děti měli dvě). Otec se synem v této rodině se totiž bavili lovem. Každý víkend trávili na lovu, chodili do takového mysliveckého spolku. Přirovnala bych to k české hospodě – jak se tady muži scházejí v hospodě, v oblasti, kde jsem bydlela, k tomu využívají mysliveckou chatu. Domácí mazlíček mé adoptivní sestry byl osel, adoptivní bratr se staral o holuby a během mého pobytu dostal ještě dva lovecké psy. Jiný kraj, jiný mrav.
Většinu týdne jsem ale stejně trávila ve škole. Ta totiž ve Francii začíná v osm ráno a větši-nou končí v šest večer. Dohromady jsem měla 33 hodin o 55 minutách, což bylo poměrně náročné, ta škola byla ovšem tak záživná, že jsem si to ani neuvědomovala. Začala jsem se učit latinu, španělštinu, chodila jsem do řečtiny… A navíc vyučování, písemky a přístup žáků byly opravdu odlišné od našeho českého systému. U nás se mnoho písemek skládá z velmi konkrétních otázek: Kdy se odehrála bitva u Moháče? Odpověď buď máš, nebo nemáš, nic mezi tím. Ve Francii se nejčastěji dělají takzvané kompozice, to znamená, že dostaneme té-ma, o němž každý napíše optimálně čtyřstránkovou esej (například na téma „Vývoj podmí-nek dělnické práce od 1850 doposud“). Nehledě na předmět, úkoly tohoto typu se zpracová-vají v hodinách angličtiny, španělštiny, francouzštiny i fyziky. Francouzský systém mně osob-ně vyhovuje mnohem víc – je drsnější, ale je dán velký prostor pro osobní invenci, a student se tak může rychleji rozvíjet. Samozřejmě je však potřeba mít znalosti a ovládat metodologii, na kterou je ve francouzském školství kladen velký důraz.
Francouzi nejsou hodnocení od jedničky do pětky jako my, nýbrž od 0 do 20, přičemž 20 je to nejlepší, čeho můžete dosáhnout. V praxi to znamená, že pokud máte 10/20, prošli jste, pokud máte 13/20, můžete se sebou být nadmíru spokojeni. Na dvacítku totiž umí pouze učitelé. Takto se hodnotí všechny předměty od francouzštiny přes filozofii po tělocvik. Dal-ším rozdílem je i systém středních škol obecně: Francouzi chodí na střední tři roky. Na konci druhého ročníku skládají maturitu ze tří předmětů, na konci třetího ze zbytku (ano, maturita se opravdu skládá ze všech předmětů, opět včetně tělocviku). Já jsem loni chodila do toho druhého, v červnu a červenci jsem tudíž skládala maturitu z ústní a písemné francouzštiny, seminární práce a fyziky – chemie – biologie.
Můj francouzský život byl zkrátka trochu jiný než ten český. Byl to rok, který mi otevřel oči a dveře do jiných oblastí, než ve kterých jsem se pohybovala dosud. Stesk po domově však nikdy nezmizel úplně, ale možná je to dobře. Přestože v Charleville jsem žila několik měsíců, přestože v češtině doteď někdy použiji francouzské konstrukce a přestože francouzská slo-víčka někdy vytlačují z mého mozku ta česká, zůstávám Češkou. Protože Češka jsem byla, stále jsem a vždycky budu.
Alžběta Vítková
foto Alžběta Vítková
