Publikováno

Hamlet netradiční a pobuřující

Přepracování klasických divadelních her do moderní podoby je vždy tvrdý oříšek. Natožpak takových ikon, jako je Shakespeare. V podání Švandova divadla se Hamlet řadí mezi ty hry, které nezapadnou. Ať už v tom pozitivním, nebo negativním slova smyslu.

Příběh kralevice dánského je bezesporu jednou z nejznámějších divadelních her vůbec. Dědic trůnu Hamlet (Patrik Děrgel) viní ze smrti otce svého strýce (Kamil Halbich), který si měsíc po pohřbu bere Hamletovu matku, královnu (Petra Hřebíčková), za manželku. Hamlet, předstírající šílenství, rozehrává hru plnou intrik, nenávisti, vášně i zoufalství.

Ačkoli režisér Daniel Špinar zvolil moderní zpracování dramatu, téměř celá hra se drží skvělého překladu Jiřího Joska. To je velkým pozitivem inscenace, na diváka tato volba působí silně emotivním dojmem. Text sám o sobě ovšem není zárukou kvalitní hry, je potřeba jej dobře uchopit.

Patrik Děrgel v hlavní roli si Cenu Alfréda Radoka opravdu zasloužil, pokud na sobě bude dále pracovat, má nemalý potenciál k dalším úspěchům. V Děrgelově zpracování byly vidět nesmírné osobní investice, jakési splynutí s postavou. Navíc, ač by se některým kritikům mohlo zdát, že přehrává, do Hamletova šílenství se ponořil skutečně uvěřitelně.

V podání Švandova divadla se Hamlet řadí mezi ty hry, které nezapadnou.

Je nutné ovšem zmínit výborný výkon Zuzany Onufrákové v roli Hamletovy milé, Ofélie. Přestože v Shakespearově originálu zůstává Oféliino šílenství ve stínu toho Hamletova, v podání Švandova divadla dostává tato postava velký prostor, který náležitě využívá. Kontroverze, kterou některé scény právem vyvolaly, byla u méně konzervativních diváků vykoupena pohlcující hrou Onufrákové. Pokud však bylo cílem divadla zalíbit se i klasičtějším milovníkům divadla, očekávajícím klasického Shakespeara, reakce v sále odpovídaly pravému opaku.
Hamlet

Pravdou je však i to, že moderní nádech často sklouzává do roviny humoru poplatného době. Otazník visí také nad nutností zařazení závěrečné scény, v níž zcela nahý Hamlet odříkává svá poslední slova. Pokud jde o alegorii nahoty těla      a nahoty duše před smrtí, jde o velmi nápaditou myšlenku, která nezaslouží zatracení. Jenže pokud režisér chtěl pouze strhnout pozornost, tato scéna degraduje jinak brilantní inscenaci. Vzhledem k tomu, že není jednoznačná odpověď na to, která z možností je správná, nemělo nejspíš zpracování zamýšlený dopad.

Dobré, či špatné představení, toť otázka. Já jsem přesvědčená o tom, že dobré, protože Hamlet v podání Švandova divadla rozhodně nezapadne. Buď odejdete značně pohoršení, nebo nadšení. Rozhodně nikoho však nenechá chladným. A to je to nejdůležitější.

 

Alžběta Vítková

Obr. 1 ABSYRTE. wallconvert.com [online]. [cit. 20.12.2014]. Dostupný na WWW: http://www.wallconvert.com/wallpapers/photography/hamlets-table-9440.html
Obr. 2 NEZNÁMÝ. gogonzojournal.com [online]. [cit. 8.12.2014]. Dostupný na WWW: http://gogonzojournal.com/wp-content/uploads/2013/05/Hamlet.jpg

Publikováno

Do not go gentle into that good night…

Je tu, režíroval ho Christopher Nolan a je v něm utopena spousta peněz. Zmíněné tři body stačí k tomu, aby film ještě větší spoustu peněz vydělal – neúspěch se nepřipouští. Interstellar se povedl a vydělá. Jde o blockbuster v té nejčistší formě, od produkce po zpracování.

Opět tu máme typický režisérův rukopis: epické, dechberoucí scény, obdivuhodná šíře záběru, perfektní audiovizuál, dramatičnost. Zimmer, jak jinak, rovněž odvedl kus práce. V tomto ohledu Intersellar bez diskuzí vládne, a právě to z něj dělá přesně ten typ filmu, na který stojí za to jít do kina, ideálně v IMAXu.

Je tu však i druhá strana. Nemohu se zbavit dojmu, že Nolan si na začátku stanovil komplikované manipulace a deformace času a prostoru ruku v ruce se složitým vypravováním jako cíl, nikoli jako prostředek. Je to znát zejména na nepřirozeném chování postav, např. Cooper(Matthew McConaughey) po návratu k lidem, linie kolem Toma (Casey Affleck) a její závěr. Zde zaslouží zmínit perfektní výkon Matthewa McConaugheyho a Jessicy Chastain (Murph), ačkoli ani zbytek (Anne Hathaway, Matt Damon, Michael Caine…) nepokulhává.

Čas lze natahovat, lze ho smršťovat, ale nelze mu utéct a je nemožno ho vrátit.

V čistě mechanickém přístupu k tvorbě je ale režisér opravdu těžko překonatelný – chladně vykalkulované postupy, postupné budování jednotlivých scén, sběr, využití a citlivá manipulace s převzatými motivy (Armageddon, 2001: Vesmírná Odyssea, Blízká setkání třetího druhu, Star Wars… povolanější osoba by jistě našla i mnohé jiné).

[start width=100%]

[/start]

U porovnání s druhým jmenovaným bych se pozastavil. Nolan není Kubrick a Interstellar není Vesmírná Odyssea. Mnohé prvky jsou sice podobné (forma   a struktura příběhu, citace), ale až nepříjemná konkrétnost a doslovnost děje (zejména pak závěru) spjatá s podceňováním inteligence diváka, ať už neustálým vysvětlováním a opakováním či snahou vytvořit falešný dojem promyšlenosti a spletitosti (podobně jako v Inception), obě díla značně odlišují. Nehledě na fakt, že oba filmy dnes sledujeme z úplně jiných důvodů.Picture5-compressed

Srovnání se Spielbergem nejlépe poslouží právě přístup k postavám, neboť zde jsou pouze nástroj. Nolan i přes veškerou snahu téma morální tak dobře zpracovat nedovede. Popis krize Země na příběhu jedné rodiny, stejně jako motiv postupného zhroucení ekosystému nicméně zaslouží uznání.

Když je řeč o souvislostech, musím pochválit neotřelé zpracování robotů, ve kterých se podařilo evokovat 2001 i Star Wars. Navíc jsou i neobyčejně dobře „napsaní“ a zábavní.
Zvláštní zmínku si zaslouží pojem času, zde de facto hlavního záporného elementu. Lze ho natahovat, lze ho smršťovat, ale nelze mu utéct a je nemožno ho vrátit. Prostupuje celým dílem od začátku do konce, postavy s ním bojují, snaží se ho co možná nejlogičtěji využít při maximalizaci šance úspěchu. Paradoxně však přísně logické postupy vedou k neočekávanému výsledku (souvislost s Murphyho zákony?). Po selhání analytických metod přichází univerzální láska překonávající čas a prostor, což se u filmu tohoto ražení zdá poměrně nezvyklé (odkaz na dříve zmíněného Spielberga?). Z této problematiky pramení i jeden z nejvypjatějších úseků, přehrávání po mnoho let sbíraných vzkazů.

Kontrast touhy zachránit své bližní na Zemi a odosobněné snahy zachovat lidstvo za jakoukoli cenu je až do extrému doveden ve faustovsky zpracovaném doktoru Mannovi (Matt Damon).

Picture6-compressed

Ačkoli na filmu spolupracoval renomovaný astrofyzik (Kip Thorne), několik nelogičností lze přesto zaznamenat. Kauzalitu ponechám stranou, nejsem dostatečně oborově zběhlý, trkne však podivná fyzika stanice Endurance po výbuchu, přenos neuvěřitelně komplexního kódu Morseovou abecedou, přičemž sebemenší chyba by měla za následek vyhynutí lidstva (navíc by to trvalo nepředstavitelně dlouho) nebo vlet do černé díry v jednom kuse. Největší mozky na Zemi si neuvědomí, že pokud poslali posádku na planetu tak blízko černé díře, dilatace času způsobí, že reálně tam budou cca dvě hodiny a těžko tak cokoli stihnou. Z prohlášení Kipa Thorna jsem si až zpětně uvědomil, že mrak zmrzlého metanu by se mohl těžko vznášet.

U podobně atypických filmů, navíc žánru science fiction, platí více než kde jinde, že teprve čas ukáže. Ať už však Interstellar dostojí očekávání, nebo ne, mohu s klidným svědomím říci, že nejde-li o nejúchvatnější, pak rozhodně o jeden z nejúchvatnějších filmových zážitků tohoto roku.

Bodové hodnocení jsem se rozhodl nechávat stranou, neb máme ČSFD a IMDb, kde rozhodně soudí lépe nežli já.

Drahomír Havlíček

Obr. 1 NEZNÁMÝ. wallwidehd.com [online]. [cit. 9.12.2014]. Dostupný na WWW: https://wallwidehd.com/wp-content/uploads/Interstellar-2014-Poster-Wallpaper.jpg
Obr. 2 NEZNÁMÝ. whatculture.com [online]. [cit. 9.12.2014]. Dostupný na WWW: http://cdn3.whatculture.com/wp-content/uploads/2014/11/interstellar-ship.jpg
Obr. 3 NEZNÁMÝ. imdb.com [online]. [cit. 9.12.2014]. Dostupný na WWW: http://ia.media-imdb.com/images/M/MV5BMjIxNTU4MzY4MF5BMl5BanBnXkFtZTgwMzM4ODI3MjE@._V1_SX

Publikováno

Mauricio Ramírez Zago: „Život v Mexiku je jedna velká párty!“

Mauricio Ramírez Zago, aktuálně student třebíčského gymnázia, vypráví o tom, jak si od září tohoto roku užívá svůj roční výměnný pobyt v České republice organizovaný Rotary klubem. Ten pomáhá lidem v různých humanitních projektech a mimo jiné zajišťuje vzdělávací programy a kulturní výměny studentům, kteří si tak chtějí zlepšit své jazykové schopnosti, navázat nová přátelství a poznávat svět.

Můžeš nám prozradit něco o sobě a tvém životě v Mexiku?

Jmenuji se Mauricio Ramírez Zago, je mi 17 let. Křestní jméno jsem dostal po strýci, Ramírez po matce a Zago po otci. Pocházím z Mexika, konkrétně z města Puebla, jehož populace přesáhla šestimilionovou hranici. Leží zhruba 110 km jihovýchodně od hlavního města Ciudad de México a rozkládá se na ploše přes 34 km². Nedaleko od Puebly se nachází také aktivní sopka Popocatépetl, kterou lze za dobré viditelnosti spatřit.

Jak se liší tvoje rodina v Mexiku od té, v níž žiješ v České republice?

V Mexiku žiju v rodinném domku společně s rodiči Danielem a Erikou a třemi bratry – Erikem, Danielem a Juanem Pablem. Máma pracuje jako návrhářka reklam, táta je podnikatel. Jako šéf několika restaurací a barů dohlíží na zaměstnance, aby svoji práci dělali dobře. Oproti Mexiku mám zde v České republice opravdu malou rodinu. Ačkoliv tu nemám žádné sourozence, moji rodiče jsou veselí a starají se o mě dobře. Podle plánu Rotary klubu strávím výměnný pobyt u třech různých rodin, u každé budu bydlet tedy tři měsíce. Svoji současnou rodinu mám moc rád, ale nemůžu se dočkat, až poznám ty dvě další.

Čtenáře by určitě zajímalo, jak se liší vzdělávací systém v Mexiku a v České republice?

Vzdělání v mé rodné zemi trvá 16 let. Malé děti navštěvují čtyři roky školku, poté se učí šest let na základní škole. Následují tři roky na střední a stejně tak tři roky na vysoké škole. Já jsem do školy (jeslí) začal chodit velmi brzy, asi ve dvou letech, protože jsem hodně zlobil a táta mě nemohl pořád hlídat.

Tady na Gymnáziu v Třebíči jsem studentem 7. G a ve škole pozoruji několik rozdílů. Nejvíc mě udivuje, jak se všichni o přestávkách a po škole neustále učí! Nejsem na to zvyklý a zdá se mi, že moji spolužáci nemají dost času na svoje    záliby.

Musíte ve škole nosit uniformy?

Uniformy se nosí pouze na státních školách, já naštěstí navštěvuji školu soukromou. Tyto školy jsou lepší a poskytují kvalitnější vzdělání, absolventi navíc mají větší šanci na přijetí na vysokou školu.

Až se vrátíš domů, budeš chtít studovat vysokou školu?

Ano, budu. Především bych se ale rád věnoval své restauraci, kterou jsem dostal od táty k narozeninám. Chtěl bych se však dostat na La UDLAP (nejlepší univerzita ve městě), kde mimochodem hraji americký fotbal za tým Aztecas.

Jak si celkově představuješ svoji budoucnost a proč?

Mám dvě možnosti. Jak už jsem říkal, chtěl bych se věnovat své restauraci, protože rád vařím (a jde mi to!). Další možností je pro mě kariéra profesionálního vojáka. Odvaha těchto lidí mě fascinuje a obdivuji je, proto bych mezi ně jednou rád patřil.

Víte, v Mexiku je mozek zkoumán z hlediska čtyř sekcí. Děláme test, který odhalí, v čem jsme dobří, a potom tento obor studujeme. Například já studuji administrativní byznys, finance, veřejné vztahy, sport a psychologii. Naopak nejsem vůbec dobrý v biologii a matematice, nedávají mi smysl. Mám sice více předmětů, ale věnuji se především byznysu.

Zmínil ses, že rád vaříš. Jak jsi se sžil s českými pokrmy?

První měsíc jsem si hodně zvykal. V české kuchyni je až moc sladkého a příliš málo kořeněného. Z papriky mi šla hlava kolem – ta je snad všude. Běžně dostupné maso je značně odlišné od našeho a musím uznat, že je dost možná i lepší. A nesmím zapomenout na pivo, to je nepřekonatelné! Naproti tomu slivovice je strašlivá.
Podle mého názoru by mohla mexická jídla značně obohatit vaše stravování, třeba „Tacos de Surtido“. (pozn. red.: Jde o tortillu naplněnou směsí z vařených, smažených nebo grilovaných nasekaných hovězích očí, jazyka, býčích genitálií, salsy, cibule, zeleniny a několika lokálních surovin.)
Picture3dddddUvařil jsi už něco svým českým rodičům?

Samozřejmě. Uvařil jsem jim Guacamole, což je hustá omáčka z avokáda, rajčat a chilli, která se podává ke kukuřičným tortillovým lupínkům. Nové rodině můj výtvor chutnal, přišel jim však až moc ostrý. Podle mě byl naprosto v pořádku.

Máš kromě vaření i jiné koníčky?

Ano, mám celkem hodně zálib. Mezi moje největší záliby patří motorky. Když usednu za stroj a rozjedu se, je to skoro jako droga, člověk se na tom stane závislý. Doma mám Harley Davidson, který se jmenuje „La Gorda“. V Mexiku je běžné motorky pojmenovávat.

Dne 7. 12. 2014 u nás proběhl den motocyklů, který je velmi důležitý. Máma mi volala, že koupili dvě úplně nové motorky, tak se nemůžu dočkat, až je uvidím. Motorky mi hrozně chybí, protože tady v Česku nemůžu řídit (v Mexiku je řízení legální od 15 let).

Dále velmi rád kreslím. K této činnosti mě přivedla moje maminka, která umí kreslit opravdu nádherně a zároveň mě inspiruje. To, co mě při tvorbě nejvíc ovlivňuje, jsou ovšem moje pocity.

Brzy budou Vánoce, mohl bys nám prozradit nějaké mexické tradice?

Dozvěděl jsem se, že na Vánoce jíte kapra. V Mexiku jsou podávána ostrá jídla, jako je třeba pierrna enchilada nebo enchipotlados. Vánoce u nás začínají taky 24. prosince, kdy proběhne malá hostina s nejbližší rodinou, kde se zpívají různé písně. O den později se pořádá větší oslava, tentokrát už i s dalšími příbuznými. Dospělí si dárky rozbalí v tento večer, malé děti čekají až do rána příštího dne. Slavnosti pokračují 26. prosince, kdy se sejdou přátelé, pije se alkohol a mlátí se do Piñat. Je ale problém, že většina lidí si tyto oslavy ani nepamatuje (směje se).

Dárky nosí dětem v Mexiku, stejně jako v amerických státech Santa Claus?

Ano, náš Santa je naprosto stejný jako ten v USA. Je ale trochu zvláštní, protože navzdory našemu teplému klimatu nosí kabát a čepici.

Ještě nějaké další zajímavé tradice?

Na svoje narozeniny musí každý se zavázanýma očima rozbít pomocí tyče Piñatu. Uvnitř této pestrobarevné nádoby jsou většinou bonbony. Takhle svoje narozeniny slaví opravdu každý bez ohledu na věk. Samozřejmě nesmí chybět tradiční mexická muzika.

A ještě jedna věc. Sice se nejedná        o tradici, ale překvapilo mě, jak moc se lidé liší navzájem. Mexičané jsou o tolik společenštější a přátelštější! Češi se jeví dost odměřeně a trvá jim, než se druhým otevřou. My máme rádi velké oslavy, kterých se účastní i tisíce lidí. Život v Mexiku je jedna velká party. Vy žijete více disciplinovaně, u nás se tolik nehledí na pravidla.

Rádi bychom se zeptali, jaká města či památky jsi navštívil v ČR?

V Třebíči jsem se stihl podívat jenom do baziliky sv. Prokopa, brzy si ale projdu i židovské město. Kromě Třebíče jsem navštívil třeba Prahu, kde mě zaujal Karlův most a orloj s krásným ciferníkem, dále Brno, Písek, Ostravu, Opavu nebo Plzeň. Tam se prý vaří nejlepší české pivo, bohužel jsem ho nestihl ochutnat.

Zdá se, že náš stát máš docela dobře zmapovaný. Jaká místa tě lákají za hranicemi?

Rozhodně Itálie a Španělsko. Itálie je zemí, ve které je možné navštívit tolik starobylých měst, například Florencii nebo Benátky, ty mě oslovily svojí romantickou atmosférou. A samozřejmě Řím, jelikož je centrem celé Itálie a památek má požehnaně. Ve Španělsku bych se podíval do Madridu, hlavně bych ale chtěl slyšet tamější španělštinu, jelikož je to můj rodný jazyk.

Na závěr nám prozraď, jak se ti líbí česká děvčata?

Češky jsou hezčí, v tom se s vámi nemůžeme rovnat. Jsou hubenější a vůbec nejvíc se mi líbí blondýny s modrýma nebo zelenýma očima. Také jejich světlejší pleť je jednoduše naprosto odlišná od dívek v Mexiku. Vím, že mnohdy tomu nevěří, takže – holky, jste krásný!

Anna Poukarová, Marie Matějíčková a kolektiv 7.G

foto Mauricio Ramírez Zago