Archiv pro rok: 2015

Publikováno

Leopard nemůže měnit své skvrny

Cirkus Za Zrcadlem se proslavil vystoupením, ve kterém vystupovaly modré opice, červení medvědi, zelení tygři a další obarvená zvířata. Při vstupu do manéže návštěvníky vítal nápis „Projděte naším zrcadlem do světa fantazie“. Jan Hubáček, padesátiletý ředitel cirkusu a zároveň cvičitel zvěře, plnoštíhlý, 170 cm vysoký, odpočíval ve své kanceláři v malé maringotce. Popocházel z jedné strany místnosti na druhou a občas přesunul několik papírů z jedné hromádky na druhou. Byla sobota, 11. srpna.

„Pán bůh mě už vyslyšel,“ říkal si pro sebe ředitel Hubáček. „Konečně po tolika letech mám představení, které se lidem líbí. Snad si budu moct dovolit i zaplatit zaměstnancům včas. To se ještě nestalo.“ Spokojeně si sedl na svou houpací židli a nohy si dal na stůl. Po náročném dni plném příprav si konečně mohl vydechnout. Dnes učil slony couvat a potom celý den barvil opice a tygry. Ruce měl ještě špinavé a košili plnou barevných fleků. Do představení zbývalo patnáct minut. On sváděl nelítostný boj s únavou. Pomalu ztrácel povědomí o světě, těžká víčka se mu sama zavírala a hlava nakláněla ke straně.

Prásk! „Lili je pryč!“ Do maringotky vtrhl Iggy, uklízeč výběhů.

Hubáček sebou polekaně trhl. Cítil se trochu zahanbeně, protože na chvíli usnul.

„Co… Cože? Kdo?“

„Lili, náš tygr!“

Teprve teď se Hubáček probral. Vystartoval ze židle. Přivítala ho prázdná Lilina klec. Hubáček neměl slov. „Proboha? Kde je? Kdo ji pustil? Lili nikomu neublíží. Ne, ne, určitě nikomu neublíží! Nesmí nikomu ublížit!“ zachvátila ho panika. Představení bylo ohroženo. Neměl žádného dalšího fialového tygra se žlutými pruhy, kterého by mohl uvést v dnešním představení.

„Co teď? Přeci nemůžu divákům upřít hlavní číslo. Co by si o mě pomysleli?“ Veškerá pověst, kterou tak dlouho budoval, by byla ta tam. Bylo potřeba jednat rychle.

„Iggy, mohl by jít dneska na scénu Mikeš? Doufám, že jsi mu dneska dal už nažrat?“ vyhrkl ředitel.

„Jo, dneska měl dneska tu gazelu, co včera chcípla.“

Následovala rychlá akce. Hubáček se rozběhl ke skladu. Otevřel dveře a chvíli se rozhlížel. Bleskově popadl plechovky, fialovou a žlutou. Zbývá deset minut. Hubáček chytne barvy, stříkací pistoli, ředidlo a upaluje k leopardímu výběhu.

Mikeš se zrovna povaloval na stromě a spokojeně podřimoval po vydatném obědě. Nezdálo se, že by se mu dnes chtělo do manéže.

„Iggy, Iggy, zavolej ho sem. Musíme ho nabarvit.“

„To, to přece nejde!“ vykřikl Iggy.

„To nikdo nepozná. Vždyť většina lidí ani neví, jak leopard vypadá. Většina by nepoznala rozdíl mezi tygrem a leopardem, i kdybys jim to vysvětlil.“

„Vždyť ta barva nestihne zaschnout. Navíc Mikeš ještě nikdy nabarvený neskákal!“

„A co jiného mám asi podle tebe dělat?“ zeptal se vyčítavě Hubáček.

„Mám lidem říct, že jsi nechal otevřenou klec a teď se tu někde prohání šelma?“
„Já tu klec zavíral! Někdo ho musel pustit!“ hájil se Iggy.

„Prosím tě, aspoň přiznej, že jsi to zvoral.“

Iggy pokrčil rameny a už raději nic neříkal. Hubáček zavolal Mikeše a nebohé zvíře stříkací pistolí přebarvil na fialovo. Nakonec šelmu vyzdobil širokými žlutými pruhy.

„Tak. A je to. Nikdo to nepozná,“ pomyslel si spokojeně Hubáček. „Tááák, Mikeši, jdeme. Představení už začalo, nemůžeme ztrácet čas.“ „A ty,“ otočil se na Iggyho, „zavolej na policii, že nám utekl tygr. A běž ho hledat, než někoho sežere.“ Iggy sklopil hlavu, už nic nenamítal. Cítil se provinile.

Ředitel odvedl nabarveného Mikeše do zákulisí. Ani jeho vlastní zaměstnanci nepoznali, že Lili zmizela. „Dobře jsem to vymyslel,“ pochvaloval si. Raději mlčel, aby nevyvolal zbytečnou paniku.

V manéži zazněl hlas uvaděče.

„A teď přichází hlavní číslo večera, všichni přivítejte naši tygřici Lili!“ Hlediště burácelo. Na scénu vstoupil Mikeš v přestrojení. Chvíli pobíhal po jevišti sem a tam, zastavil se u odrazového můstku. Před ním hořely tři obruče. Napoprvé zdolá jednu obruč, následně dvě a jako vrchol představení proskočí třemi obručemi naráz.

Hlediště ztichne. Je slyšet pouze hřmící buben. Mikeš se chystá ke skoku. Rozbíhá se po rampě. Napíná své šlachovité tělo. Letí vzduchem. Plameny šlehají vysoko.

„Hoří! On hoří!“ křičelo hlediště. „Uhaste ho!“ Ředitel se rozběhl ke zvířeti. Mikeš zmateně pobíhal po manéži, jako by chtěl ohni utéct. Plameny ho pronásledoval. Zvíře kleslo k zemi. Jeho tělo leželo bezvládně uprostřed manéže. Šokované hlediště ani nehleslo.

„Co jsem to udělal? Proč jsem ho jen barvil?“ Hubáčkovi hrkly do očí slzy.

„Já ti říkal, že to nezaschne! Acetonové barvy prostě hoří.“ Iggy, který se právě vrátil z pátrání, zůstal nevěřícně koukat. Zdrceně stál u vchodu přímo pod sloganem „Projděte naším zrcadlem do světa fantazie“…

(S ohledem na citlivější povahu některých čtenářů nechává autor konec příběhu otevřený.)

Jiří Klimeš

Publikováno

Mad Max: Fury Road

Jízda, která nikdy nekončí. Aspoň takové pocity jsem měl po zhlédnutí filmu, který se vrací k úspěšnému odkazu z osmdesátých let, k příběhu o zkrachovalé společnosti, australské pustině, autech a šílenství.

Tentokrát se do kabiny auta vsoukal stále populárnější Tom Hardy (Warrior, Počátek, Černý jestřáb sestřelen, Temný rytíř povstal). Nahradil tak tenkrát teprve začínajícího Mela Gibsona.  Za režisérskou klapku se postavil opět režisér George Miller, který má na svědomí předchozí díly. Ovšem původní trilogií se zaobírat nebudu a pouze řeknu, že můžu doporučit druhý díl Mad Max: Road Warrior.

Ve světě Mad Maxe není nic nemožné

Mad Max: Fury Road je zvláštní snímek, který, jak už název napovídá, se odehrává během jedné dlouhé jízdy s minimálními zastávkami na toaletu. Popravdě byste keř v písečné pustině hledali marně. Tahle jízda zaručuje absolutní spád příběhu, který nemá žádné slabší místo a dávkuje vás buď šílenou akcí, rozvíjením vztahů mezi postavami, nebo objevováním prázdné, ale přesto krásné pustiny. Mnoho lidí si stěžuje na malou hloubku příběhu, což můžu s klidným srdcem vyvrátit, protože vyprávění o svrhnutí tyranského vůdce Immortana Joea a hledání blaženého místa ve vyprahlé pustině mi připadá dostatečně zajímavé a neklišovité. S čím ovšem musím souhlasit, je malý, očividně záměrný důraz na hlavního hrdinu Maxe.
[start width=“100%“]

[/start]
Všechno se točí kolem vedlejších postav a Max byl pouze donucen situací se k nim přidat a spolupracovat, zatímco ony mají jasnou motivaci. Neříkám tím ovšem, že by byl Max nevýrazný charakter, je to muž činu a za celý film se zmůže pouze na věty typu: „Ergh. Arrr. Hrmgh! Sednout! Nastoupit! Mé jméno je Max.“ Někomu to přijde málo, ale tímto způsobem vyjadřování se liší od svého předchůdce a má zkrátka svůj styl.

mad_max_fury_road_vehicles-wallpaper-1280x960

Největším kladem filmu je zpracování. Zpracování, které je výtečné od samého začátku do konce. Nejvíce akce, která není, jak je dneska zvykem, dělaná výhradně přes CGI efekty. Auta, thunderpoony, boční hořáky, bodáky, přeskoky byly doopravdy udělány a použity na natáčení. V postprocessingu se poté přidaly pouze výbuchy a úpravy spojené s barvami. Prostředí se proložilo oranžovým odstínem, a tak má vyprahlá písečná poušť mnohem větší atmosféru. Neuvěřitelné byly také kostýmy, které přesně definovaly šílenost všude kolem. Polonazí albínští bojovníci  v kožených gatích a závodních brýlích v horkem rozpálené pustině? Žena bez vlasů, místo kterých má pouze černý spálený flek a na sobě kožené oblečení? Ženy dojičky v čistě bílých šatech, znamenající neposkvrněnost, napojené na přístroje na mateřské mléko? Jak je libo. Ve světě Mad Maxe není nic nemožné. Hlavně za hezkého dne.

Miloš Hrůza

Publikováno

Studentský parlament

Spolupráce. Aktivita. Motivace. Představili byste si pod těmito slovy studentský parlament? Ten, kdo se práci v něm aktivně věnuje, snad ano. Studenti možná ani neví, jaké možnosti a výhody můžeme mít. A jak to vypadá s parlamentem u nás, Studentským parlamentem Gymnázia Třebíč?

Začátky jsou vždycky těžké. Ale pokud se do něčeho pustíte naplno, jde to. Naším cílem bylo a stále je vytvořit skutečně fungující studentský parlament, který bude zastupovat hlas studentů. Proto nás v prosinci loňského roku napadlo zorganizovat sobotní dobrovolné setkání, kde se navzájem poznávali zástupci jednotlivých tříd. Hlavním bodem se stala tvorba stanov, základního dokumentu parlamentu. Díky tomu jsme o měsíc později uspořádali volby do rady, což je orgán stojící v čele parlamentu. Zde byli za každý ročník vyššího gymnázia zvoleni zástupci, za všechny ročníky nižšího gymnázia zástupce jeden. Dále jsme zvolili předsedu a místopředsedu parlamentu.V letošním školním roce, tedy necelý rok našeho fungování, máme za sebou jedno volební období, poměrně úspěšnou činnost a před sebou vizi aktivního a rozvíjejícího se studentského parlamentu.Co by mělo být cílem parlamentu? A jaká by měla být jeho činnost? Spolupráce a komunikace studentů s vedením školy je prioritní. Ale nesmíme zapomínat také zájem o dění ve škole či podporu školních i mimoškolních aktivit. Samozřejmá je účast na různých akcích, ať už charitativních nebo reprezentativních. Jako náš největší úspěch momentálně považujeme Český den proti rakovině, kdy se podařilo vybrat 32 262,- Kč.

V říjnu proběhlo v Jihlavě setkání zástupců studentských parlamentů středních škol v Kraji Vysočina, kterého se zúčastnili čtyři naši zástupci. Místo přímo dýchalo inspirací, zkušenostmi a nadšením mladých lidí, kteří chtějí dělat něco navíc pro svoji školu a kteří chtějí zlepšovat prostředí, ve kterém se každý den pohybují. Vždyť když se spojí víc aktivních lidí se spoustou nápadů, mohou vznikat jedinečné projekty. Nemíváte někdy také malou, ojedinělou myšlenku, ze které by mohly vznikat velké věci?

Michaela Doležalová, Šimon Horký

Publikováno

Kde dabing nic nezkazí

Znáte ten pocit, když si koupíte lístek do kina, usadíte se, rozhlédnete se kolem sebe a řeknete si: „Kam jsem to proboha vlezl?“

Podobné myšlenky se mi honily hlavou na premiéře Ovečky Shaun ve filmu. Naštěstí vedle mě sedělo několik věrných druhů, což sice nezmírnilo fakt, že jsem si v záplavě o deset let mladších dětí nepřipadal zcela normálně (což se mi ostatně stává celkem často), ale aspoň tam těch šašků bylo víc.

S odstupem času ale mohu říci, že rozhodovat se znovu, zachoval bych se stejně, neb to, co jsem spatřil, značně předčilo má očekávání. Nikdy bych nevěřil, že film, ve kterém se neřekne jediné smysluplné slovo, může být tak inteligentní a zábavný. Jako divák seriálem nepolíbený jsem se náramně bavil.
[start width=“100%“]

[/start]
Už po prvních pár minutách mi bylo jasné, že tohle nebude běžný animák. V dnešním digitálním světě neobvyklá stop-motion animace zaujme na první pohled. Metoda je to mimochodem velmi pracná – při mnohahodinovém úsilí týmu animátorů je vytvořeno pár vteřin obrazu.

Ten pravý šmrnc ale filmu dává nekončící množství gagů a odkazů společně s laskavou satirou nešvarů moderní doby. Vzpomenete si na Toy Story, Vykoupení z věznice Shawshank, X-meny, Hobita, Svatý Grál Monty Pythonů, Forresta Gumpa, westerny, zasmějete se nad absurditou sociálních sítí či photoshopu a na pár místech oceníte i sociální podtext (např. senior ve ztrátách a nálezech). Mít větší filmový a kulturní rozhled, jistě bych podobných libůstek našel ještě mnoho – člověka až zamrzí, jaké množství práce museli animátoři vložit do drobností, kterých si děti nemají šanci všimnout a doprovod je mnohdy přehlédne.

Shaun-Sheep-full_3175019b

S vědomím cílového publika přichází i hlavní výtka. Na vině ale není studio samotné, nýbrž český distributor. Ono je sice lákavé film promítat ve stejné podobě, v jaké ho obdržíte (nač utrácet), ale když se ve filmu neřekne jediné slovo, považoval bych za samozřejmé, že cizí výrazy, kterých je sice pár, ale o to jsou významnější pro pochopení příběhu, budou přeloženy. Záporák rovněž není příliš propracovaný, ale za daných okolností asi nelze čekat scénáristický hodokvas. Překousnutelný je i fakt, že ovečka Shaun by měla být spíš beran.

S romantickými liniemi se snímek ostatně vůbec nezatěžuje, takže ovce jako beran.

Zkrátka a dobře, Studio Aardman nezklamalo. Děti si užijí groteskní humor, starší publikum kulturní nadhled a obě skupiny velmi povedený hudební doprovod. Když si navíc uvědomím, že vytížení peněženky bylo oproti kasovním trhákům cca třetinové, výsledný dojem nemůže být špatný.

PS: Vydržte až do úplného konce, stojí to za to!

Drahomír Havlíček

Publikováno

Long Live The USA

Přijel k nám Američan. Na návštěvu. Měl co dělat, aby v naší kruté, zaostalé zemi těch pár dní přežil. Předně, hned po příjezdu mu nalili slivovici. A co má být, řeknete si možná. Jenže si musíme uvědomit, že na něco takového není zvyklý. Zdvořile upil, zakuckal se a hleděl se skleničky co nejnenápadněji zbavit.
Navíc si vzal do hlavy, že nám musí uvařit nějaké americké jídlo. V supermarketu si na ingredience vzpomínal postupně, takže jsme pěkně dlouho běhali z jednoho konce obchodu na druhý ve hře nejdřív ovoce ˜– pak tvaroh – pak papriky (vedle ovoce) – pak zakysanou smetanu (vedle tvarohu) – pak strouhaný kokos (vedle ovoce) – pak sýr (vedle smetany)… už asi chápete. K tomu vyžadoval podivné věci, například „pimento“. Jedná se o speciální odrůdu papriky, která se vkládá do oliv. Hrozně se divil, že to neznáme.
Když jsme konečně měli nakoupeno, mohli jsme začít vařit. Tedy mohli bychom, kdybychom nenarazili na další problém. Konzervy. Potřebovali jsme je otevřít. Podala jsem Američanovi otvírák a dál se věnovala loupání brambor. Američan nechápal.
„To je otvírák,“ říkám. Američan nechápal. Povzdechnu si a ukážu mu, jak se otvírák používá. Američan nechápe: otvírák není elektrický. Zkusí otevřít další plechovku. Nejde mu to. Po chvilce to vzdávám a otevírám ty zbývající sama.
A já se vás ptám: proč vlastně Ameriku tak obdivujeme, když si neporadí ani s plechovkou?

Tereza Kovácsová

Publikováno

Dusíte se přebytečnou energií?

Kam zajít, když máte chuť něco pro sebe udělat a zároveň se u toho i pobavit? Zde je několik tipů.

Trochu adrenalinu?

Místy, která určitě stojí za návštěvu, jsou lezecká stěna a lanové centrum. Lanové centrum je vybudováno na břehu řeky Jihlavy vedle plaveckého areálu Polanka. Nabízí osm metrů vysokou horolezeckou stěnu s úchyty a lanové překážky v podobě lan a trámů. Součástí je i natažená síť či kladka. Potřebné vybavení se zapůjčuje na místě. Areál je otevřen od dubna do listopadu po telefonické domluvě. Cvičná lezecká stěna se nachází v tělocvičně na ZŠ Benešova. Je to jediná umělá lezecká stěna v Třebíči. Pro více informací navštivte www.tj-alpin.cz

Badminton

Sportovní hala na Hrotovické ulici nabízí zájemcům čtyři herní kurty. Otevírací doba je ve všední dny od 14.00 do 22.00 hodin, o víkendech od 9.00 do 23.00. Cena se pohybuje mezi 180 a 240 Kč za hodinu, studenti mají 10% slevu, rezervace je nutná.

Víceúčelová hřiště

Víceúčelové hřiště na „Jarošce“ (ZŠ Kpt. Jaroše) nabízí jako jediné možnost bezplatného využití. V provozu je od 1. dubna a má otevřeno každý den většinou od 15.00 do 19.00 hodin. Podobné plochy najdete i při ZŠ Na Kopcích a Týnská. Tyto však už bezplatné nejsou a musíte si domluvit pronájem. Stejně tak je tomu i na fotbalových hřištích s umělým trávníkem na „Bartušce“ či „průmyslovce“, zde se pronájem vyřizuje přímo s HFK Třebíč.

Sportovní areály

Nejspíše nejznámějším sportovním areálem je relativně nově zbudovaná „Hvězda“. Zde naleznete 464 m dlouhý okruh sloužící pro in-line bruslení (v zimě pro bruslení), lanovou pyramidu, venkovní posilovnu, velké dětské hřiště, skate park, multifunkční arénu pro streetball, fotbal, hokej. Celému areálu vévodí baseballový stadion s restaurací.

Jakub Malý

Publikováno

Papírové milenky

Táhlo mi na sedmnáct, ale v duchu jsem byla mnohem, mnohem starší. Jako jedináček jsem se vždycky dokázala zabavit sama. Vymýšlení nových her a stovek příběhů, to bylo moje. Stovky příběhů, to bylo něco i pro mého otce. Miloval detektivky. Nemohl by bez čtení napínavých příběhů usnout a možná by se bez čtení nemohl ani najíst. Jeho koníček byl vždycky dost nesnesitelný a otravný, protože se mnou a mojí matkou promluvil tak tři věty denně. Dnes mi to ale chybí. Můj otec se včera zastřelil.

Asi před dvěma týdny se začal chovat hrozně divně. Nemohl spát. Pořád, a to i při čtení, chodil po bytě sem a tam. Dokonce jsem ho občas přistihla při tom, jak si mumlá něco sám pro sebe. Neptala jsem se, co se děje. Myslela jsem, že by mi to stejně neřekl nebo že má prostě jenom špatné období. Teď toho ale lituji. Nic jiného kromě knížek mi po něm nezbylo, a tak jsem z velké hromady u jeho postele jednu popadla a začala číst. Nikdy jsem nebyla fanynka detektivek a čtení celkově. Ale asi to byly smutek a stesk, které mě dohnaly k tomu, abych přečetla dvousetstránkovou knížku během jedné noci. Když jsem se kolem páté hodiny ráno propracovala ke konci příběhu, našla jsem po posledních pěti stránkách jenom útržky těsně u vazby. Prolistovala jsem několik dalších knih a scénář se opakoval. O vytržených stránkách jsem u snídaně řekla matce. Ta mi ale poradila, abych se tím vůbec nezabývala. Dodala, že otec byl podivín a něco podobného se ostatně dalo čekat. Mně to ale vrtalo hlavou. Hned ten den po škole jsem zašla za hlavním vyšetřovatelem otcova případu. Ten se choval stejně ignorantsky jako moje matka a nebral mě moc vážně. Nechápu. Vždyť to může se sebevraždou nějak souviset.

Celé tři dny, během nichž se vyšetřování nikam nepohnulo, jsem nemohla v noci zamhouřit oko. Bylo to nesnesitelné, a tak jsem se třetí noc potichu vyplížila vzít si z matčina nočního stolku prášek na spaní. Našla jsem ale jenom stoh vytržených stránek. Spánek byl v tu chvíli to poslední, na co bych mohla myslet. Matka spává po prášcích velice tvrdě. Proto jsem bez rozmýšlení popadla papíry a vyběhla z domu. Nejkratší cestou na policejní stanici. Běžela jsem rychle. Bála jsem se.

Policejní auto okamžitě vyjelo. Po zbytku noci stráveném na policejní stanici mě odvezli domů. Byt byl nekonečně prázdný a tichý. Našla jsem prášky, které jsem před několika hodinami hledala. A potom konečně usnula.

Vendula Šmejkalová

Publikováno

Oxfords, not Brogues…

Velmi zřídka bývám tak mile překvapen filmem, který až do samotné premiéry uniká mé pozornosti. Kingsman: The Secret Service je divoká, nekorektní, místy hodně odvážná jízda nezakrytě se hlásící k bondovské tradici, stále však zcela svébytná.

Na úvod je nutno zmínit, že díla tohoto typu je nutno brát s dostatečným nadhledem. Samozřejmě, zápletka je schematická: v jádru dobrá hlavní postava, nepřízeň osudu, náhlá druhá šance, padouch, který chce zničit svět (tedy spíše „uzdravit“ ) způsobem uvěřitelnějším, než lze najít v mnoha serióznějších filmech, několik dobrodružství agenta 007 nevyjímaje, zkoušky, po nichž zbude hlavní hrdina a shodou okolností jediná zástupkyně něžnějšího pohlaví, přičemž jejich osud rozhodne pochybný závěrečný test, takže i poražený je morální vítěz…

Nekorektní, místy hodně odvážná jízda nezakrytě se hlásící k bondovské tradici, stále však zcela svébytná

Tato plánovitost však v žádném případě neznamená nudný scénář, právě naopak – slouží jako nosná konstrukce pro přehršel nápadů, vtipů a překvapivých zvratů.Pokud je někomu tato neoriginalita v kombinaci s místy přímočarým humorem a snahou být za každých okolností „hustodémonsky krutopřísný“ proti srsti, při zamyšlení nad hrůzostrašným sociálním podtextem už bude nejspíš vyskakovat z kůže – aby se ústřední postava dostala mezi aristokratickou smetánku, musí s notnou pompou odhodit svůj původ, a tedy i „plebejce“, kteří ji v jeho společenském vzestupu brzdí. Zaměření na konkrétní diváckou skupinu je zde znát, což mě přivádí k myšlence, že věkové diagramy návštěvníků/hodnotitelů by se měly dělat častěji, nejen u Fifty Shades of Grey.
[start width=“100%“]

[/start]
Dost ale bylo zahlcování stránky kritikou, neb Kingsman si jí rozhodně tolik nezaslouží – už samotné jméno Matthew Vaughn slibuje neobyčejný zážitek. Film se nachází kdesi mezi bondovkou a parodií na ni, přičemž zvládá být tu zábavnější, tu akčnější (kostel – scéna naprosto šílená, dynamická a přitom přehledná, což ostatně platí pro celý vizuál), tu dokonce citově opravdovější. Tyto přechody jsou až obdivuhodně bezešvé. Z plátna navíc přímo dýchá nadšení, hravost a volnost, se kterými byl tvořen – od značné brutality, přes ohňostroj až po švédskou princeznu.
nwy8lvx2srrhlgrlzaa5
Herecké výkony není potřeba příliš rozebírat: Co postava, to perla: rozvážný Michael Caine, elegantní Colin Firth (Proč jen nikdy nebyl Bondem?), šišlající záporák Samuel L. Jackson, jeho osobní strážkyně Sofia Boutella či příjemně překvapující Taron Egerton.

Kingsman: The Secret Service není film pro každého, pokud vám ale jeho humor sedne, půjde, jak název napovídá, o skutečně královskou zábavu. Už hodně dlouho jsem se v kině tak nepobavil.

Drahomír Havlíček


Profil filmu na ČSFD.cz