Cirkus Za Zrcadlem se proslavil vystoupením, ve kterém vystupovaly modré opice, červení medvědi, zelení tygři a další obarvená zvířata. Při vstupu do manéže návštěvníky vítal nápis „Projděte naším zrcadlem do světa fantazie“. Jan Hubáček, padesátiletý ředitel cirkusu a zároveň cvičitel zvěře, plnoštíhlý, 170 cm vysoký, odpočíval ve své kanceláři v malé maringotce. Popocházel z jedné strany místnosti na druhou a občas přesunul několik papírů z jedné hromádky na druhou. Byla sobota, 11. srpna.
„Pán bůh mě už vyslyšel,“ říkal si pro sebe ředitel Hubáček. „Konečně po tolika letech mám představení, které se lidem líbí. Snad si budu moct dovolit i zaplatit zaměstnancům včas. To se ještě nestalo.“ Spokojeně si sedl na svou houpací židli a nohy si dal na stůl. Po náročném dni plném příprav si konečně mohl vydechnout. Dnes učil slony couvat a potom celý den barvil opice a tygry. Ruce měl ještě špinavé a košili plnou barevných fleků. Do představení zbývalo patnáct minut. On sváděl nelítostný boj s únavou. Pomalu ztrácel povědomí o světě, těžká víčka se mu sama zavírala a hlava nakláněla ke straně.
Prásk! „Lili je pryč!“ Do maringotky vtrhl Iggy, uklízeč výběhů.
Hubáček sebou polekaně trhl. Cítil se trochu zahanbeně, protože na chvíli usnul.
„Co… Cože? Kdo?“
„Lili, náš tygr!“
Teprve teď se Hubáček probral. Vystartoval ze židle. Přivítala ho prázdná Lilina klec. Hubáček neměl slov. „Proboha? Kde je? Kdo ji pustil? Lili nikomu neublíží. Ne, ne, určitě nikomu neublíží! Nesmí nikomu ublížit!“ zachvátila ho panika. Představení bylo ohroženo. Neměl žádného dalšího fialového tygra se žlutými pruhy, kterého by mohl uvést v dnešním představení.
„Co teď? Přeci nemůžu divákům upřít hlavní číslo. Co by si o mě pomysleli?“ Veškerá pověst, kterou tak dlouho budoval, by byla ta tam. Bylo potřeba jednat rychle.
„Iggy, mohl by jít dneska na scénu Mikeš? Doufám, že jsi mu dneska dal už nažrat?“ vyhrkl ředitel.
„Jo, dneska měl dneska tu gazelu, co včera chcípla.“
Následovala rychlá akce. Hubáček se rozběhl ke skladu. Otevřel dveře a chvíli se rozhlížel. Bleskově popadl plechovky, fialovou a žlutou. Zbývá deset minut. Hubáček chytne barvy, stříkací pistoli, ředidlo a upaluje k leopardímu výběhu.
Mikeš se zrovna povaloval na stromě a spokojeně podřimoval po vydatném obědě. Nezdálo se, že by se mu dnes chtělo do manéže.
„Iggy, Iggy, zavolej ho sem. Musíme ho nabarvit.“
„To, to přece nejde!“ vykřikl Iggy.
„To nikdo nepozná. Vždyť většina lidí ani neví, jak leopard vypadá. Většina by nepoznala rozdíl mezi tygrem a leopardem, i kdybys jim to vysvětlil.“
„Vždyť ta barva nestihne zaschnout. Navíc Mikeš ještě nikdy nabarvený neskákal!“
„A co jiného mám asi podle tebe dělat?“ zeptal se vyčítavě Hubáček.
„Mám lidem říct, že jsi nechal otevřenou klec a teď se tu někde prohání šelma?“
„Já tu klec zavíral! Někdo ho musel pustit!“ hájil se Iggy.
„Prosím tě, aspoň přiznej, že jsi to zvoral.“
Iggy pokrčil rameny a už raději nic neříkal. Hubáček zavolal Mikeše a nebohé zvíře stříkací pistolí přebarvil na fialovo. Nakonec šelmu vyzdobil širokými žlutými pruhy.
„Tak. A je to. Nikdo to nepozná,“ pomyslel si spokojeně Hubáček. „Tááák, Mikeši, jdeme. Představení už začalo, nemůžeme ztrácet čas.“ „A ty,“ otočil se na Iggyho, „zavolej na policii, že nám utekl tygr. A běž ho hledat, než někoho sežere.“ Iggy sklopil hlavu, už nic nenamítal. Cítil se provinile.
Ředitel odvedl nabarveného Mikeše do zákulisí. Ani jeho vlastní zaměstnanci nepoznali, že Lili zmizela. „Dobře jsem to vymyslel,“ pochvaloval si. Raději mlčel, aby nevyvolal zbytečnou paniku.
V manéži zazněl hlas uvaděče.
„A teď přichází hlavní číslo večera, všichni přivítejte naši tygřici Lili!“ Hlediště burácelo. Na scénu vstoupil Mikeš v přestrojení. Chvíli pobíhal po jevišti sem a tam, zastavil se u odrazového můstku. Před ním hořely tři obruče. Napoprvé zdolá jednu obruč, následně dvě a jako vrchol představení proskočí třemi obručemi naráz.
Hlediště ztichne. Je slyšet pouze hřmící buben. Mikeš se chystá ke skoku. Rozbíhá se po rampě. Napíná své šlachovité tělo. Letí vzduchem. Plameny šlehají vysoko.
„Hoří! On hoří!“ křičelo hlediště. „Uhaste ho!“ Ředitel se rozběhl ke zvířeti. Mikeš zmateně pobíhal po manéži, jako by chtěl ohni utéct. Plameny ho pronásledoval. Zvíře kleslo k zemi. Jeho tělo leželo bezvládně uprostřed manéže. Šokované hlediště ani nehleslo.
„Co jsem to udělal? Proč jsem ho jen barvil?“ Hubáčkovi hrkly do očí slzy.
„Já ti říkal, že to nezaschne! Acetonové barvy prostě hoří.“ Iggy, který se právě vrátil z pátrání, zůstal nevěřícně koukat. Zdrceně stál u vchodu přímo pod sloganem „Projděte naším zrcadlem do světa fantazie“…
(S ohledem na citlivější povahu některých čtenářů nechává autor konec příběhu otevřený.)
Jiří Klimeš
