[drive width=“100%“ autoheight=“horizontal“ ]
[/drive]
Markup: Image Alignment
Welcome to image alignment! The best way to demonstrate the ebb and flow of the various image positioning options is to nestle them snuggly among an ocean of words. Grab a paddle and let’s get started.
On the topic of alignment, it should be noted that users can choose from the options of None, Left, Right, and Center. In addition, they also get the options of Thumbnail, Medium, Large & Fullsize.
The image above happens to be centered.
The rest of this paragraph is filler for the sake of seeing the text wrap around the 150×150 image, which is left aligned.
As you can see the should be some space above, below, and to the right of the image. The text should not be creeping on the image. Creeping is just not right. Images need breathing room too. Let them speak like you words. Let them do their jobs without any hassle from the text. In about one more sentence here, we’ll see that the text moves from the right of the image down below the image in seamless transition. Again, letting the do it’s thang. Mission accomplished!
And now for a massively large image. It also has no alignment.
The image above, though 1200px wide, should not overflow the content area. It should remain contained with no visible disruption to the flow of content.
And now we’re going to shift things to the right align. Again, there should be plenty of room above, below, and to the left of the image. Just look at him there… Hey guy! Way to rock that right side. I don’t care what the left aligned image says, you look great. Don’t let anyone else tell you differently.
In just a bit here, you should see the text start to wrap below the right aligned image and settle in nicely. There should still be plenty of room and everything should be sitting pretty. Yeah… Just like that. It never felt so good to be right.
And just when you thought we were done, we’re going to do them all over again with captions!
The image above happens to be centered. The caption also has a link in it, just to see if it does anything funky.
The rest of this paragraph is filler for the sake of seeing the text wrap around the 150×150 image, which is left aligned.
As you can see the should be some space above, below, and to the right of the image. The text should not be creeping on the image. Creeping is just not right. Images need breathing room too. Let them speak like you words. Let them do their jobs without any hassle from the text. In about one more sentence here, we’ll see that the text moves from the right of the image down below the image in seamless transition. Again, letting the do it’s thang. Mission accomplished!
And now for a massively large image. It also has no alignment.
The image above, though 1200px wide, should not overflow the content area. It should remain contained with no visible disruption to the flow of content.
And now we’re going to shift things to the right align. Again, there should be plenty of room above, below, and to the left of the image. Just look at him there… Hey guy! Way to rock that right side. I don’t care what the left aligned image says, you look great. Don’t let anyone else tell you differently.
In just a bit here, you should see the text start to wrap below the right aligned image and settle in nicely. There should still be plenty of room and everything should be sitting pretty. Yeah… Just like that. It never felt so good to be right.
And that’s a wrap, yo! You survived the tumultuous waters of alignment. Image alignment achievement unlocked!
Template: Sticky
This is a sticky post.
There are a few things to verify:
- The sticky post should be distinctly recognizable in some way in comparison to normal posts. You can style the
.stickyclass if you are using the post_class() function to generate your post classes, which is a best practice. - They should show at the very top of the blog index page, even though they could be several posts back chronologically.
- They should still show up again in their chronologically correct postion in time, but without the sticky indicator.
- If you have a plugin or widget that lists popular posts or comments, make sure that this sticky post is not always at the top of those lists unless it really is popular.
Scheduled
This post is scheduled to be published in the future.
It should not be displayed by the theme.
Raw food: Zdravé stravování, nebo šílenství?
Raw food neboli syrová strava je způsob stravování, kdy se potraviny jako například ovoce, zelenina, ořechy, naklíčené luštěniny nebo některé houby, konzumují v co nejpůvodnější podobě. Co nejpůvodnější podobou se rozumí jídlo přímo čerstvé, ohřáté nebo usušené do teploty 42–45 °C. Za syrové potraviny se dají považovat i potraviny zmražené, pokud je potřebujeme nějak uchovat pro delší životnost.
Vždyť jíst pouze chemicky a tepelně upravované potraviny, tučné maso a čokolády není zrovna nejlepší způsob obživy.
Proč by ale vlastně měla být syrová strava pro nás prospěšná? Určitě vás hned napadne, že takovým stravováním do těla nedostanete všechny potřebné látky, jako jsou například různé vitamíny, bílkoviny atd. Opak je ale pravdou, tím že se potraviny nijak tepelně neupravují, si zachovávají všechny potřebné vitamíny, minerály a enzymy. V podstatě všechny enzymy se ničí teplotou nad 45 °C, tím se pro nás jídlo stává hůře stravitelné. Pro lepší představu uvedu konkrétní příklad na zelenině. Syrová zelenina nám leží v žaludku hodinu, zatímco vařená asi tři. Hlavní funkcí enzymů v těle je účastnit se veškerých pochodů probíhajících v buňce a zabezpečovat trávení živin přijatých v potravě. Pokud ale konzumujeme pouze tzv. „mrtvou“ a chemicky upravovanou stravu, naše tělo si trávicí enzymy musí tvořit samo, místo toho, aby je přijímalo rovnou v potravě. Tím tělo spotřebovává hodně energie, která by se mohla využít někde jinde. Důležité je také zmínit, že tento způsob stravování musí být dodržován bez jakéhokoliv nepřírodního přidaného cukru. Sůl je povolena pouze mořská nebo himalájská, a to co v nejmenším množství. Možná vás taky napadne otázka, proč právě 42–45 °C? Proč zrovna při této teplotě by se potrava měla stát „mrtvou“? Na to existuje jednoduché vysvětlení, jen si vezměte, co by se asi stalo s vaším tělem, kdyby se přehřálo na teplotu vyšší než 45 °C.
Samotnou mě zajímalo, jak všechno vlastně funguje a jak se projeví tento způsob stravování na mém těle. Všude jsem se dočítala, jak se lidé na raw stravě cítili lépe, svěží, odpočatí… A tak mi to nedalo a sama na sobě jsem zahájila zkoušku. Dva týdny jsem se stravovalo pouze syrovou stravou a musím říct, že prvních pár dní jsem pociťovala úplný opak. Toto období vitariáni nazývají obdobím detoxikace, kdy se tělo zbavuje všech škodlivých látek. U každého trvá jinak dlouho, v rozmezí několika dnů až týdnů. Nicméně potom, co jsem těžší období překonala, jsem se opravdu začala cítit lépe, odpočatá, měla jsem i dost energie a daleko lépe se mi spalo. Jediným problémem bylo, že posledních pár dní už jsem nevěděla co jíst, bylo to pořád to samé dokola. Při představě, že bych měla sníst další zeleninový salát, do kterého si nemůžu dát ani sýr nebo trošku dresinku, aby jídlo mělo nějakou chuť, se mi zvedal žaludek. A tak jsem to vzdala. Na druhou stranu určitě jsem objevila i mnoho chutných raw jídel, které v mém jídelníčku zůstaly. A tak si myslím, že vydržet na raw stravě vyžaduje opravdu silnou vůli.
Hodně lidí zastává názor, že syrová strava je hloupost a že vitariáni jsou blázni. Kritici by asi tento způsob stravování měli nejdříve vyzkoušet, než ho začnou negativně hodnotit. Věřím, že by se řadě masožravců, milovníků dortíků a jiných sladkostí otevřely oči. Vždyť jíst pouze chemicky a tepelně upravované potraviny, tučné maso a čokolády asi taky není zrovna nejlepší způsob obživy.
Lucie Tůmová
REVENANT Zmrtvýchvstání
Film REVENANT Zmrtvýchvstání byl nominován na Oscara v mnoha kategoriích. Například hlavní a vedlejší herecká role, kamera, střih nebo vizuální efekty. Zlaté sošky film získal nakonec tři. Za hlavní mužskou hereckou roli, za režii a za kameru.
Hlavní hrdina se jmenuje Hugh Glass (Leonardo DiCaprio). Je to velmi zkušený lovec, který přežil střet s indiány. Tato scéna se odehrává již na samém začátku filmu. Společně s dalšími lovci, kteří přežili právě tento incident, je na cestě do nejbližší pevnosti, kde by mohli najít záchranu. Severní Dakota je ale obrovská, neprozkoumaná a hlavně divoká, a proto několik desítek kilometrů ke spáse je jako peklo. Velmi mě zamrzelo, že trailery k filmu ukazovaly většinu zajímavých částí příběhu a dokonce i událost, která by se dala označovat za nehezký spoiler. Příkladem by mohl být boj s medvědem, o kterém slyšel snad každý.
Leo v hlavní roli si malého zlatého raráška zasloužil.
Právě o boj s medvědem se opírá celý příběh. Samotná scéna je dechberoucí a následující hodiny budete přemýšlet, jak to ti filmaři vlastně udělali. Po této scéně, kdy je Hugh Glass vážně zraněn, se budoucí plány lovců mění doslova z minuty na minutu, protože zraněný nemůže chodit a skupinku stále ohrožují indiáni. Výsledkem je, že se všichni rozdělili na dvě části a s Hughem zůstává pouze jeho nevlastní indiánský syn (Forrest Goodluck), lovec Fitzgerald (Tom Hardy) a Bridger (Will Poulter).
Nebylo by to ale drama, kdyby nenastaly potíže. Právě v tuto chvíli se začíná projevovat survival složka filmu. Hugh se znenadání ocitá sám a musí se, zraněný po útoku, zachránit. Ovšem tím, jak se příběh točí kolem Glassova putování, jsem měl pocit, že byl mírně upozaděn scénář a hlavně osudy dalších postav. Na konci jsem si dokonce říkal, že jsem nedostal šanci do scénáře více nahlédnout. Moc tomu nenapomáhaly ani podivné flashbacky. Co se týče zranění, ve filmu není zcela jasná časová posloupnost, což přináší podivný pocit, když v jedné scéně je protagonista neschopný chodit bez zastávek a v druhé si náramně vykračuje pouze s holí. Konec, kdy se hlavní hrdina s hlavním záporákem honí jako kočka a myš za účelem pomsty, je jen pouhá třešnička na dortu.
Ovšem tam, kde scénář padá až k průměru, zpracování exceluje do hvězdných výšin a nominace za střih, kameru, hudbu, kostýmy a další obory dávají hned smysl. Audiovizuální zpracování bere dech a perfektní kamera oscarového kameramana Lubezkiho se stejně dobrým střihem pouze umocňuje nezapomenutelnou atmosféru americké divočiny. Po většinu času se budete pouze kochat přírodními scenériemi za znění úžasné hudby. Nemluvě o tom, že film byl natáčen v opravdové divočině v těžkých podmínkách, což absolutně mění mínění například o plavání v ledové řece nebo spaní ve vnitřnostech.
I přes všechna úskalí scénáře se ovšem REVENANT Zmrtvýchvstání řadí mezi špičku současné kinematografie. Od hereckých výkonů až třeba po kostýmy. Jsem přesvědčen, že Leo v hlavní roli si malého zlatého raráška zasloužil.
Miloš Hrůza
Profil filmu na ČSFD.cz zde.
Sample
Sample
Ahoj všichni!
Vítejte ve WordPressu. Toto je váš první testovací příspěvek. Můžete ho upravit, nebo smazat a postupně pak začít s tvorbou vlastního webu.
Leopard nemůže měnit své skvrny
Cirkus Za Zrcadlem se proslavil vystoupením, ve kterém vystupovaly modré opice, červení medvědi, zelení tygři a další obarvená zvířata. Při vstupu do manéže návštěvníky vítal nápis „Projděte naším zrcadlem do světa fantazie“. Jan Hubáček, padesátiletý ředitel cirkusu a zároveň cvičitel zvěře, plnoštíhlý, 170 cm vysoký, odpočíval ve své kanceláři v malé maringotce. Popocházel z jedné strany místnosti na druhou a občas přesunul několik papírů z jedné hromádky na druhou. Byla sobota, 11. srpna.
„Pán bůh mě už vyslyšel,“ říkal si pro sebe ředitel Hubáček. „Konečně po tolika letech mám představení, které se lidem líbí. Snad si budu moct dovolit i zaplatit zaměstnancům včas. To se ještě nestalo.“ Spokojeně si sedl na svou houpací židli a nohy si dal na stůl. Po náročném dni plném příprav si konečně mohl vydechnout. Dnes učil slony couvat a potom celý den barvil opice a tygry. Ruce měl ještě špinavé a košili plnou barevných fleků. Do představení zbývalo patnáct minut. On sváděl nelítostný boj s únavou. Pomalu ztrácel povědomí o světě, těžká víčka se mu sama zavírala a hlava nakláněla ke straně.
Prásk! „Lili je pryč!“ Do maringotky vtrhl Iggy, uklízeč výběhů.
Hubáček sebou polekaně trhl. Cítil se trochu zahanbeně, protože na chvíli usnul.
„Co… Cože? Kdo?“
„Lili, náš tygr!“
Teprve teď se Hubáček probral. Vystartoval ze židle. Přivítala ho prázdná Lilina klec. Hubáček neměl slov. „Proboha? Kde je? Kdo ji pustil? Lili nikomu neublíží. Ne, ne, určitě nikomu neublíží! Nesmí nikomu ublížit!“ zachvátila ho panika. Představení bylo ohroženo. Neměl žádného dalšího fialového tygra se žlutými pruhy, kterého by mohl uvést v dnešním představení.
„Co teď? Přeci nemůžu divákům upřít hlavní číslo. Co by si o mě pomysleli?“ Veškerá pověst, kterou tak dlouho budoval, by byla ta tam. Bylo potřeba jednat rychle.
„Iggy, mohl by jít dneska na scénu Mikeš? Doufám, že jsi mu dneska dal už nažrat?“ vyhrkl ředitel.
„Jo, dneska měl dneska tu gazelu, co včera chcípla.“
Následovala rychlá akce. Hubáček se rozběhl ke skladu. Otevřel dveře a chvíli se rozhlížel. Bleskově popadl plechovky, fialovou a žlutou. Zbývá deset minut. Hubáček chytne barvy, stříkací pistoli, ředidlo a upaluje k leopardímu výběhu.
Mikeš se zrovna povaloval na stromě a spokojeně podřimoval po vydatném obědě. Nezdálo se, že by se mu dnes chtělo do manéže.
„Iggy, Iggy, zavolej ho sem. Musíme ho nabarvit.“
„To, to přece nejde!“ vykřikl Iggy.
„To nikdo nepozná. Vždyť většina lidí ani neví, jak leopard vypadá. Většina by nepoznala rozdíl mezi tygrem a leopardem, i kdybys jim to vysvětlil.“
„Vždyť ta barva nestihne zaschnout. Navíc Mikeš ještě nikdy nabarvený neskákal!“
„A co jiného mám asi podle tebe dělat?“ zeptal se vyčítavě Hubáček.
„Mám lidem říct, že jsi nechal otevřenou klec a teď se tu někde prohání šelma?“
„Já tu klec zavíral! Někdo ho musel pustit!“ hájil se Iggy.
„Prosím tě, aspoň přiznej, že jsi to zvoral.“
Iggy pokrčil rameny a už raději nic neříkal. Hubáček zavolal Mikeše a nebohé zvíře stříkací pistolí přebarvil na fialovo. Nakonec šelmu vyzdobil širokými žlutými pruhy.
„Tak. A je to. Nikdo to nepozná,“ pomyslel si spokojeně Hubáček. „Tááák, Mikeši, jdeme. Představení už začalo, nemůžeme ztrácet čas.“ „A ty,“ otočil se na Iggyho, „zavolej na policii, že nám utekl tygr. A běž ho hledat, než někoho sežere.“ Iggy sklopil hlavu, už nic nenamítal. Cítil se provinile.
Ředitel odvedl nabarveného Mikeše do zákulisí. Ani jeho vlastní zaměstnanci nepoznali, že Lili zmizela. „Dobře jsem to vymyslel,“ pochvaloval si. Raději mlčel, aby nevyvolal zbytečnou paniku.
V manéži zazněl hlas uvaděče.
„A teď přichází hlavní číslo večera, všichni přivítejte naši tygřici Lili!“ Hlediště burácelo. Na scénu vstoupil Mikeš v přestrojení. Chvíli pobíhal po jevišti sem a tam, zastavil se u odrazového můstku. Před ním hořely tři obruče. Napoprvé zdolá jednu obruč, následně dvě a jako vrchol představení proskočí třemi obručemi naráz.
Hlediště ztichne. Je slyšet pouze hřmící buben. Mikeš se chystá ke skoku. Rozbíhá se po rampě. Napíná své šlachovité tělo. Letí vzduchem. Plameny šlehají vysoko.
„Hoří! On hoří!“ křičelo hlediště. „Uhaste ho!“ Ředitel se rozběhl ke zvířeti. Mikeš zmateně pobíhal po manéži, jako by chtěl ohni utéct. Plameny ho pronásledoval. Zvíře kleslo k zemi. Jeho tělo leželo bezvládně uprostřed manéže. Šokované hlediště ani nehleslo.
„Co jsem to udělal? Proč jsem ho jen barvil?“ Hubáčkovi hrkly do očí slzy.
„Já ti říkal, že to nezaschne! Acetonové barvy prostě hoří.“ Iggy, který se právě vrátil z pátrání, zůstal nevěřícně koukat. Zdrceně stál u vchodu přímo pod sloganem „Projděte naším zrcadlem do světa fantazie“…
(S ohledem na citlivější povahu některých čtenářů nechává autor konec příběhu otevřený.)
Jiří Klimeš
Mad Max: Fury Road
Jízda, která nikdy nekončí. Aspoň takové pocity jsem měl po zhlédnutí filmu, který se vrací k úspěšnému odkazu z osmdesátých let, k příběhu o zkrachovalé společnosti, australské pustině, autech a šílenství.
Tentokrát se do kabiny auta vsoukal stále populárnější Tom Hardy (Warrior, Počátek, Černý jestřáb sestřelen, Temný rytíř povstal). Nahradil tak tenkrát teprve začínajícího Mela Gibsona. Za režisérskou klapku se postavil opět režisér George Miller, který má na svědomí předchozí díly. Ovšem původní trilogií se zaobírat nebudu a pouze řeknu, že můžu doporučit druhý díl Mad Max: Road Warrior.
Ve světě Mad Maxe není nic nemožné
Mad Max: Fury Road je zvláštní snímek, který, jak už název napovídá, se odehrává během jedné dlouhé jízdy s minimálními zastávkami na toaletu. Popravdě byste keř v písečné pustině hledali marně. Tahle jízda zaručuje absolutní spád příběhu, který nemá žádné slabší místo a dávkuje vás buď šílenou akcí, rozvíjením vztahů mezi postavami, nebo objevováním prázdné, ale přesto krásné pustiny. Mnoho lidí si stěžuje na malou hloubku příběhu, což můžu s klidným srdcem vyvrátit, protože vyprávění o svrhnutí tyranského vůdce Immortana Joea a hledání blaženého místa ve vyprahlé pustině mi připadá dostatečně zajímavé a neklišovité. S čím ovšem musím souhlasit, je malý, očividně záměrný důraz na hlavního hrdinu Maxe.
[start width=“100%“]
[/start]
Všechno se točí kolem vedlejších postav a Max byl pouze donucen situací se k nim přidat a spolupracovat, zatímco ony mají jasnou motivaci. Neříkám tím ovšem, že by byl Max nevýrazný charakter, je to muž činu a za celý film se zmůže pouze na věty typu: „Ergh. Arrr. Hrmgh! Sednout! Nastoupit! Mé jméno je Max.“ Někomu to přijde málo, ale tímto způsobem vyjadřování se liší od svého předchůdce a má zkrátka svůj styl.
Největším kladem filmu je zpracování. Zpracování, které je výtečné od samého začátku do konce. Nejvíce akce, která není, jak je dneska zvykem, dělaná výhradně přes CGI efekty. Auta, thunderpoony, boční hořáky, bodáky, přeskoky byly doopravdy udělány a použity na natáčení. V postprocessingu se poté přidaly pouze výbuchy a úpravy spojené s barvami. Prostředí se proložilo oranžovým odstínem, a tak má vyprahlá písečná poušť mnohem větší atmosféru. Neuvěřitelné byly také kostýmy, které přesně definovaly šílenost všude kolem. Polonazí albínští bojovníci v kožených gatích a závodních brýlích v horkem rozpálené pustině? Žena bez vlasů, místo kterých má pouze černý spálený flek a na sobě kožené oblečení? Ženy dojičky v čistě bílých šatech, znamenající neposkvrněnost, napojené na přístroje na mateřské mléko? Jak je libo. Ve světě Mad Maxe není nic nemožné. Hlavně za hezkého dne.
Miloš Hrůza
Zvonek XXXV/1
[drive width=“100%“ autoheight=“horizontal“ ]
[/drive]
Studentský parlament
Spolupráce. Aktivita. Motivace. Představili byste si pod těmito slovy studentský parlament? Ten, kdo se práci v něm aktivně věnuje, snad ano. Studenti možná ani neví, jaké možnosti a výhody můžeme mít. A jak to vypadá s parlamentem u nás, Studentským parlamentem Gymnázia Třebíč?
Začátky jsou vždycky těžké. Ale pokud se do něčeho pustíte naplno, jde to. Naším cílem bylo a stále je vytvořit skutečně fungující studentský parlament, který bude zastupovat hlas studentů. Proto nás v prosinci loňského roku napadlo zorganizovat sobotní dobrovolné setkání, kde se navzájem poznávali zástupci jednotlivých tříd. Hlavním bodem se stala tvorba stanov, základního dokumentu parlamentu. Díky tomu jsme o měsíc později uspořádali volby do rady, což je orgán stojící v čele parlamentu. Zde byli za každý ročník vyššího gymnázia zvoleni zástupci, za všechny ročníky nižšího gymnázia zástupce jeden. Dále jsme zvolili předsedu a místopředsedu parlamentu.V letošním školním roce, tedy necelý rok našeho fungování, máme za sebou jedno volební období, poměrně úspěšnou činnost a před sebou vizi aktivního a rozvíjejícího se studentského parlamentu.Co by mělo být cílem parlamentu? A jaká by měla být jeho činnost? Spolupráce a komunikace studentů s vedením školy je prioritní. Ale nesmíme zapomínat také zájem o dění ve škole či podporu školních i mimoškolních aktivit. Samozřejmá je účast na různých akcích, ať už charitativních nebo reprezentativních. Jako náš největší úspěch momentálně považujeme Český den proti rakovině, kdy se podařilo vybrat 32 262,- Kč.
V říjnu proběhlo v Jihlavě setkání zástupců studentských parlamentů středních škol v Kraji Vysočina, kterého se zúčastnili čtyři naši zástupci. Místo přímo dýchalo inspirací, zkušenostmi a nadšením mladých lidí, kteří chtějí dělat něco navíc pro svoji školu a kteří chtějí zlepšovat prostředí, ve kterém se každý den pohybují. Vždyť když se spojí víc aktivních lidí se spoustou nápadů, mohou vznikat jedinečné projekty. Nemíváte někdy také malou, ojedinělou myšlenku, ze které by mohly vznikat velké věci?
Michaela Doležalová, Šimon Horký