Archiv rubriky: Divadlo

Příběh kralevice dánského je bezesporu jednou z nejznámějších divadelních her vůbec. Dědic trůnu Hamlet (Patrik Děrgel) viní ze smrti otce svého strýce (Kamil Halbich), který si měsíc po pohřbu bere Hamletovu matku, královnu (Petra Hřebíčková), za manželku. Hamlet, předstírající šílenství, rozehrává hru plnou intrik, nenávisti, vášně i zoufalství.

Ačkoli režisér Daniel Špinar zvolil moderní zpracování dramatu, téměř celá hra se drží skvělého překladu Jiřího Joska. To je velkým pozitivem inscenace, na diváka tato volba působí silně emotivním dojmem. Text sám o sobě ovšem není zárukou kvalitní hry, je potřeba jej dobře uchopit.

Patrik Děrgel v hlavní roli si Cenu Alfréda Radoka opravdu zasloužil, pokud na sobě bude dále pracovat, má nemalý potenciál k dalším úspěchům. V Děrgelově zpracování byly vidět nesmírné osobní investice, jakési splynutí s postavou. Navíc, ač by se některým kritikům mohlo zdát, že přehrává, do Hamletova šílenství se ponořil skutečně uvěřitelně.

V podání Švandova divadla se Hamlet řadí mezi ty hry, které nezapadnou.

Je nutné ovšem zmínit výborný výkon Zuzany Onufrákové v roli Hamletovy milé, Ofélie. Přestože v Shakespearově originálu zůstává Oféliino šílenství ve stínu toho Hamletova, v podání Švandova divadla dostává tato postava velký prostor, který náležitě využívá. Kontroverze, kterou některé scény právem vyvolaly, byla u méně konzervativních diváků vykoupena pohlcující hrou Onufrákové. Pokud však bylo cílem divadla zalíbit se i klasičtějším milovníkům divadla, očekávajícím klasického Shakespeara, reakce v sále odpovídaly pravému opaku.

Pravdou je však i to, že moderní nádech často sklouzává do roviny humoru poplatného době. Otazník visí také nad nutností zařazení závěrečné scény, v níž zcela nahý Hamlet odříkává svá poslední slova. Pokud jde o alegorii nahoty těla      a nahoty duše před smrtí, jde o velmi nápaditou myšlenku, která nezaslouží zatracení. Jenže pokud režisér chtěl pouze strhnout pozornost, tato scéna degraduje jinak brilantní inscenaci. Vzhledem k tomu, že není jednoznačná odpověď na to, která z možností je správná, nemělo nejspíš zpracování zamýšlený dopad.

Dobré, či špatné představení, toť otázka. Já jsem přesvědčená o tom, že dobré, protože Hamlet v podání Švandova divadla rozhodně nezapadne. Buď odejdete značně pohoršení, nebo nadšení. Rozhodně nikoho však nenechá chladným. A to je to nejdůležitější.