Archiv rubriky: Filmy

Tentokrát se do kabiny auta vsoukal stále populárnější Tom Hardy (Warrior, Počátek, Černý jestřáb sestřelen, Temný rytíř povstal). Nahradil tak tenkrát teprve začínajícího Mela Gibsona.  Za režisérskou klapku se postavil opět režisér George Miller, který má na svědomí předchozí díly. Ovšem původní trilogií se zaobírat nebudu a pouze řeknu, že můžu doporučit druhý díl Mad Max: Road Warrior.

Ve světě Mad Maxe není nic nemožné

Mad Max: Fury Road je zvláštní snímek, který, jak už název napovídá, se odehrává během jedné dlouhé jízdy s minimálními zastávkami na toaletu. Popravdě byste keř v písečné pustině hledali marně. Tahle jízda zaručuje absolutní spád příběhu, který nemá žádné slabší místo a dávkuje vás buď šílenou akcí, rozvíjením vztahů mezi postavami, nebo objevováním prázdné, ale přesto krásné pustiny. Mnoho lidí si stěžuje na malou hloubku příběhu, což můžu s klidným srdcem vyvrátit, protože vyprávění o svrhnutí tyranského vůdce Immortana Joea a hledání blaženého místa ve vyprahlé pustině mi připadá dostatečně zajímavé a neklišovité. S čím ovšem musím souhlasit, je malý, očividně záměrný důraz na hlavního hrdinu Maxe.
[start width=“100%“]

[/start]
Všechno se točí kolem vedlejších postav a Max byl pouze donucen situací se k nim přidat a spolupracovat, zatímco ony mají jasnou motivaci. Neříkám tím ovšem, že by byl Max nevýrazný charakter, je to muž činu a za celý film se zmůže pouze na věty typu: „Ergh. Arrr. Hrmgh! Sednout! Nastoupit! Mé jméno je Max.“ Někomu to přijde málo, ale tímto způsobem vyjadřování se liší od svého předchůdce a má zkrátka svůj styl.

Největším kladem filmu je zpracování. Zpracování, které je výtečné od samého začátku do konce. Nejvíce akce, která není, jak je dneska zvykem, dělaná výhradně přes CGI efekty. Auta, thunderpoony, boční hořáky, bodáky, přeskoky byly doopravdy udělány a použity na natáčení. V postprocessingu se poté přidaly pouze výbuchy a úpravy spojené s barvami. Prostředí se proložilo oranžovým odstínem, a tak má vyprahlá písečná poušť mnohem větší atmosféru. Neuvěřitelné byly také kostýmy, které přesně definovaly šílenost všude kolem. Polonazí albínští bojovníci  v kožených gatích a závodních brýlích v horkem rozpálené pustině? Žena bez vlasů, místo kterých má pouze černý spálený flek a na sobě kožené oblečení? Ženy dojičky v čistě bílých šatech, znamenající neposkvrněnost, napojené na přístroje na mateřské mléko? Jak je libo. Ve světě Mad Maxe není nic nemožné. Hlavně za hezkého dne.

Na úvod je nutno zmínit, že díla tohoto typu je nutno brát s dostatečným nadhledem. Samozřejmě, zápletka je schematická: v jádru dobrá hlavní postava, nepřízeň osudu, náhlá druhá šance, padouch, který chce zničit svět (tedy spíše „uzdravit“ ) způsobem uvěřitelnějším, než lze najít v mnoha serióznějších filmech, několik dobrodružství agenta 007 nevyjímaje, zkoušky, po nichž zbude hlavní hrdina a shodou okolností jediná zástupkyně něžnějšího pohlaví, přičemž jejich osud rozhodne pochybný závěrečný test, takže i poražený je morální vítěz…

Nekorektní, místy hodně odvážná jízda nezakrytě se hlásící k bondovské tradici, stále však zcela svébytná

Tato plánovitost však v žádném případě neznamená nudný scénář, právě naopak – slouží jako nosná konstrukce pro přehršel nápadů, vtipů a překvapivých zvratů.Pokud je někomu tato neoriginalita v kombinaci s místy přímočarým humorem a snahou být za každých okolností „hustodémonsky krutopřísný“ proti srsti, při zamyšlení nad hrůzostrašným sociálním podtextem už bude nejspíš vyskakovat z kůže – aby se ústřední postava dostala mezi aristokratickou smetánku, musí s notnou pompou odhodit svůj původ, a tedy i „plebejce“, kteří ji v jeho společenském vzestupu brzdí. Zaměření na konkrétní diváckou skupinu je zde znát, což mě přivádí k myšlence, že věkové diagramy návštěvníků/hodnotitelů by se měly dělat častěji, nejen u Fifty Shades of Grey.
[start width=“100%“]

[/start]
Dost ale bylo zahlcování stránky kritikou, neb Kingsman si jí rozhodně tolik nezaslouží – už samotné jméno Matthew Vaughn slibuje neobyčejný zážitek. Film se nachází kdesi mezi bondovkou a parodií na ni, přičemž zvládá být tu zábavnější, tu akčnější (kostel – scéna naprosto šílená, dynamická a přitom přehledná, což ostatně platí pro celý vizuál), tu dokonce citově opravdovější. Tyto přechody jsou až obdivuhodně bezešvé. Z plátna navíc přímo dýchá nadšení, hravost a volnost, se kterými byl tvořen – od značné brutality, přes ohňostroj až po švédskou princeznu.

Herecké výkony není potřeba příliš rozebírat: Co postava, to perla: rozvážný Michael Caine, elegantní Colin Firth (Proč jen nikdy nebyl Bondem?), šišlající záporák Samuel L. Jackson, jeho osobní strážkyně Sofia Boutella či příjemně překvapující Taron Egerton.

Kingsman: The Secret Service není film pro každého, pokud vám ale jeho humor sedne, půjde, jak název napovídá, o skutečně královskou zábavu. Už hodně dlouho jsem se v kině tak nepobavil.

Profil filmu na ČSFD.cz

Opět tu máme typický režisérův rukopis: epické, dechberoucí scény, obdivuhodná šíře záběru, perfektní audiovizuál, dramatičnost. Zimmer, jak jinak, rovněž odvedl kus práce. V tomto ohledu Intersellar bez diskuzí vládne, a právě to z něj dělá přesně ten typ filmu, na který stojí za to jít do kina, ideálně v IMAXu.

Je tu však i druhá strana. Nemohu se zbavit dojmu, že Nolan si na začátku stanovil komplikované manipulace a deformace času a prostoru ruku v ruce se složitým vypravováním jako cíl, nikoli jako prostředek. Je to znát zejména na nepřirozeném chování postav, např. Cooper(Matthew McConaughey) po návratu k lidem, linie kolem Toma (Casey Affleck) a její závěr. Zde zaslouží zmínit perfektní výkon Matthewa McConaugheyho a Jessicy Chastain (Murph), ačkoli ani zbytek (Anne Hathaway, Matt Damon, Michael Caine…) nepokulhává.

Čas lze natahovat, lze ho smršťovat, ale nelze mu utéct a je nemožno ho vrátit.

V čistě mechanickém přístupu k tvorbě je ale režisér opravdu těžko překonatelný – chladně vykalkulované postupy, postupné budování jednotlivých scén, sběr, využití a citlivá manipulace s převzatými motivy (Armageddon, 2001: Vesmírná Odyssea, Blízká setkání třetího druhu, Star Wars… povolanější osoba by jistě našla i mnohé jiné).

[start width=100%]

[/start]

U porovnání s druhým jmenovaným bych se pozastavil. Nolan není Kubrick a Interstellar není Vesmírná Odyssea. Mnohé prvky jsou sice podobné (forma   a struktura příběhu, citace), ale až nepříjemná konkrétnost a doslovnost děje (zejména pak závěru) spjatá s podceňováním inteligence diváka, ať už neustálým vysvětlováním a opakováním či snahou vytvořit falešný dojem promyšlenosti a spletitosti (podobně jako v Inception), obě díla značně odlišují. Nehledě na fakt, že oba filmy dnes sledujeme z úplně jiných důvodů.

Srovnání se Spielbergem nejlépe poslouží právě přístup k postavám, neboť zde jsou pouze nástroj. Nolan i přes veškerou snahu téma morální tak dobře zpracovat nedovede. Popis krize Země na příběhu jedné rodiny, stejně jako motiv postupného zhroucení ekosystému nicméně zaslouží uznání.

Když je řeč o souvislostech, musím pochválit neotřelé zpracování robotů, ve kterých se podařilo evokovat 2001 i Star Wars. Navíc jsou i neobyčejně dobře „napsaní“ a zábavní.
Zvláštní zmínku si zaslouží pojem času, zde de facto hlavního záporného elementu. Lze ho natahovat, lze ho smršťovat, ale nelze mu utéct a je nemožno ho vrátit. Prostupuje celým dílem od začátku do konce, postavy s ním bojují, snaží se ho co možná nejlogičtěji využít při maximalizaci šance úspěchu. Paradoxně však přísně logické postupy vedou k neočekávanému výsledku (souvislost s Murphyho zákony?). Po selhání analytických metod přichází univerzální láska překonávající čas a prostor, což se u filmu tohoto ražení zdá poměrně nezvyklé (odkaz na dříve zmíněného Spielberga?). Z této problematiky pramení i jeden z nejvypjatějších úseků, přehrávání po mnoho let sbíraných vzkazů.

Kontrast touhy zachránit své bližní na Zemi a odosobněné snahy zachovat lidstvo za jakoukoli cenu je až do extrému doveden ve faustovsky zpracovaném doktoru Mannovi (Matt Damon).

Ačkoli na filmu spolupracoval renomovaný astrofyzik (Kip Thorne), několik nelogičností lze přesto zaznamenat. Kauzalitu ponechám stranou, nejsem dostatečně oborově zběhlý, trkne však podivná fyzika stanice Endurance po výbuchu, přenos neuvěřitelně komplexního kódu Morseovou abecedou, přičemž sebemenší chyba by měla za následek vyhynutí lidstva (navíc by to trvalo nepředstavitelně dlouho) nebo vlet do černé díry v jednom kuse. Největší mozky na Zemi si neuvědomí, že pokud poslali posádku na planetu tak blízko černé díře, dilatace času způsobí, že reálně tam budou cca dvě hodiny a těžko tak cokoli stihnou. Z prohlášení Kipa Thorna jsem si až zpětně uvědomil, že mrak zmrzlého metanu by se mohl těžko vznášet.

U podobně atypických filmů, navíc žánru science fiction, platí více než kde jinde, že teprve čas ukáže. Ať už však Interstellar dostojí očekávání, nebo ne, mohu s klidným svědomím říci, že nejde-li o nejúchvatnější, pak rozhodně o jeden z nejúchvatnějších filmových zážitků tohoto roku.

Bodové hodnocení jsem se rozhodl nechávat stranou, neb máme ČSFD a IMDb, kde rozhodně soudí lépe nežli já.