Archiv rubriky: Rozhovory

Vzhledem k tomu, že už několik let působíte v zahraničí, určitě jste si udělal vlastní obrázek o jiných národech. Všímáte si vztahu cizinců k České republice. Setkal jste se třeba s nějakými zajímavými předsudky vůči Čechům?

Často je to tak, že lidé v západní Evropě pořád považují Česko za zemi někde na východě Evropy, jenže jakmile si řeknete, že tenhle stereotyp platí, přijde někdo, kdo ho nabourá, a to pořádně. Přijedete točit do Haagu s tamní uznávanou historičkou na téma abdikace nizozemské královny a zjistíte, že je to milovnice české kultury, protože v Praze prožila okupaci v roce 1968 a má doma knihy Koudelkových fotografií a českých dějin. V Soudu pro lidská práva ve Štrasburku mají tamní soudci v pracovní místnosti fotografii Václava Havla. Čekali byste všechny možné jiné státníky jako Winstona Churchilla, jen ne českého politika. Prostě nikdy nevíte, kdy na nějakou českou vazbu narazíte, jednou je to policista u soudu v Antverpách, který má českou manželku, podruhé belgický novinář, který v roce 1989 byl na Letné, a jindy zase přátelství s Čechy a návštěvy Česka, díky kterým už ČR není neznámým státem, ale zemí, na které ostatním záleží.

Navštívil jste řadu zemí. Setkal jste se v některé z nich s něčím, co její obyvatelé považují za samozřejmost a nás Čechy by to překvapilo, zaskočilo?

To je těžké říct, pokud se ptáte na běžný život, ne na věci politické, estetické nebo etické, tak jako první mě napadnou naše stravovací návyky. V ČR se večeří v 17, 18 nebo 19 hodin, obědvá ve 12. V západní Evropě je to často posunuté, oběd ve 13, ve 14 hodin je v Bruselu normou, stejně jako večeře v 21 hodin nebo později. Lidé o víkendech nejezdí na chaty, ale v pátek a sobotu jsou plné restaurace, kde se rodiny a přátelé schází.

Nikdy nezapomenu na tu atmosféru, která panovala v Paříži při vraždění v košer obchodě.

Pokud se přeneseme do politického prostředí, mluví se za hranicemi o České republice? Jestliže ano, v jaké souvislosti nejčastěji? Věnují se zahraniční média například výrokům  českých politiků?

Záleží na tom, o jaký výrok jde. Třeba když ministr obrany Stropnický pro světovou agenturu Reuters řekl, že pokud by v ČR byly rozmístěné jednotky NATO, tak by to mnohým mohlo z psychologického hlediska připomínat okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, tak to bylo silné vyjádření a dodnes ho v centrále NATO pamatují. Sem tam si získá – zvlášť v sekci zajímavostí na internetových serverech typu Daily Telegraph, Daily Mail  – pozornost prezident Zeman, když prohlásí, že kouření je po 27. roku věku zdravé. Například vlivné Financial Times zajímají české názory na protiruské sankce, mnozí by čekali, že Praha bude patřit se svou historickou zkušeností z roku 1938 a 1968 k jestřábům jako Varšava a pobaltské státy. Panuje názor, že Češi se spíš drží zpět, plují ve středním proudu, evidentně netouží po nějaké vedoucí roli v EU, na rozdíl od Poláků, Francouzů nebo politiků z pobaltských zemí, takže ta pozornost českému postoji není nijak veliká, a to ani mediálně. Doba 90. let, kdy Havel platil za globální politickou hvězdu, je pryč.

Když se zamyslíte nad svou dosavadní prací, vzpomínáte si na nějakou reportáž, která Vás významně ovlivnila? Posunula Vaši kariéru jiným směrem, zanechala ve Vás hlubší pocity…

Rozhodně sestřelení letadla MH17 nad Ukrajinou, které startovalo z Amsterdamu, skotské referendum loni v září a v poslední době teroristické vraždění v časopise Charlie Hebdo v Paříži. Tam jsem si uvědomil, konkrétně, jak vypadá útok na svobodu slova, jaké to má konsekvence a jak ji musíme bránit všemi prostředky. Vyvražděná část redakce už nikdy nepromluví a ostatní se logicky mohou cítit zastrašení až do konce svých životů.

Aktuálním tématem je Islámský stát, atentáty. Když jste byl Vy osobně v Paříži v době největšího otřesu a zmatku, zažil jste něco šokujícího? Něco, co byste nejen od Francouzů, ale i turistů či jiných novinářů opravdu neočekával?

Šokující byla ta bestiálnost vrahů, to rozum nebere. Já ale nikdy nezapomenu na tu atmosféru, která v Paříži při vraždění v košer obchodě panovala, desítky policejních vozů, uzavírky, výzvy z rádia, aby rodiče dětí nepanikařili a nechodili pro ně do škol v okolí, že se o ně bezpečnostní složky postarají. Unikátní taky byla jednota Francouzů, jak se na pár dní zase semkli, bez politických, náboženských, sociálních, věkových nebo rasových rozdílů. To bylo dojemné.

Zmínil jste, že na zahraničních reportážích spolupracujete pouze se svým kameramanem. Vaše práce je však následně technicky dolaďována a prezentována Českou televizí. Nabízí se tedy otázka, jak moc máte volnou ruku. Můžete si například sám zvolit, co si na natáčení oblečete, kde se ubytujete, kde budete jíst…?

Vše se podřizuje práci, takže se ubytujete tam, kde to máte co nejblíž ke zpravodajsky pokrývané události a k respondentům, se kterými točíte. Oblékáte se podle manuálu pro reportéry, který je lehké dodržovat, kravata a oblek pro politické události, slušné a vhodné oblečení vzhledem k tématu, samozřejmě, na zákrok belgického komanda proti teroristické buňce v kravatě jít rozhodně nemusíte. Jíte podle toho, jak máte čas, ale když se na mě podíváte, tak se evidentně neodbývám, podváhou netrpím.

Říkal jste, že zpravodajové České televize jsou do konkrétní oblasti vysíláni na dobu od tří do pěti let. I když Vy sám zatím moc nepřemýšlíte, co budete dělat, až Vaše působení v Beneluxu a Anglii skončí, existuje nějaká země nebo region, který by Vás lákal? Kde by Vám opravdu nevadilo žít a pracovat?

Každá věc má svůj čas. Teď se věnuji plně své práci jako zpravodaj ČT v Bruselu, až přijde čas a vystřídá mě moje kolegyně nebo kolega ze zahraniční redakce, s radostí tento zpravodajský post předám a pak si budu klást otázky, na které se mě ptáte.

Můžete na závěr prozradit Váš nejkurióznější zážitek, jaký jste zažil během natáčení reportáží?

No, třeba jak mě nechtěli pustit do sídla premiéra v Downing Street 10? Měl jsem tam živý vstup do Událostí o schůzce amerického šéfa diplomacie Kerryho s ruským ministrem Lavrovrem o Moskvou anektovaném ukrajinském Krymu. Přišel jsem včas, hodinu předtím, abych si vše nachystal, jenže u vstupu do ostře střežené budovy se pistolníci nezdáli, že by mě chtěli pustit, přestože vše produkce zařídila a měla povolení. Tak jsem čekal, čekal, až se vše vyřídí, sám jsem telefonoval, nabízel veškeré doklady, zatímco turisti pokřikovali, ať zmizím ze záběru jejich fotoaparátů, že tam stojím příliš dlouho a zacláním. V byrokracii Downing Street se prostě něco zaseklo a nechtěli mě pustit za žádnou cenu dovnitř. Ani po 15 minutách, ani po 30, ani po 45, ani po 55 minutách čekání. Když už byly 2 minuty před vstupem a já myslel, že tedy odejdu frustrovaně pryč, tak mi najednou řekli, že můžu dovnitř. Čekala mě prohlídka scannerem, apod. Doběhl jsem ke vchodu před dveře, kudy vstupují ministerští předsedové a živý přenos začal, trochu zadýchaně jsem řekl, co jsem měl, pocit vítězství se ale nedostavil, ty nervy za to nestály, odteď když vidím Downing Street, tak pocítím stažení žaludku a modlím se, abych tam zas někdy nemusel vykládat něco živě do vysílání. Nejen kvůli nadávkám turistů, ale hlavně té nejistotě, jak dlouho to tentokrát bude britským úředníkům trvat, než dostanu zelenou. Minulý rekord nehodlám překonat, ale vzhledem k tomu, že se blíží ostrovní volby v květnu, tak se takový scénář nedá vyloučit.

Děkujeme a přejeme Vám hodně dalších zajímavých reportáží.

Můžeš nám prozradit něco o sobě a tvém životě v Mexiku?

Jmenuji se Mauricio Ramírez Zago, je mi 17 let. Křestní jméno jsem dostal po strýci, Ramírez po matce a Zago po otci. Pocházím z Mexika, konkrétně z města Puebla, jehož populace přesáhla šestimilionovou hranici. Leží zhruba 110 km jihovýchodně od hlavního města Ciudad de México a rozkládá se na ploše přes 34 km². Nedaleko od Puebly se nachází také aktivní sopka Popocatépetl, kterou lze za dobré viditelnosti spatřit.

Jak se liší tvoje rodina v Mexiku od té, v níž žiješ v České republice?

V Mexiku žiju v rodinném domku společně s rodiči Danielem a Erikou a třemi bratry – Erikem, Danielem a Juanem Pablem. Máma pracuje jako návrhářka reklam, táta je podnikatel. Jako šéf několika restaurací a barů dohlíží na zaměstnance, aby svoji práci dělali dobře. Oproti Mexiku mám zde v České republice opravdu malou rodinu. Ačkoliv tu nemám žádné sourozence, moji rodiče jsou veselí a starají se o mě dobře. Podle plánu Rotary klubu strávím výměnný pobyt u třech různých rodin, u každé budu bydlet tedy tři měsíce. Svoji současnou rodinu mám moc rád, ale nemůžu se dočkat, až poznám ty dvě další.

Čtenáře by určitě zajímalo, jak se liší vzdělávací systém v Mexiku a v České republice?

Vzdělání v mé rodné zemi trvá 16 let. Malé děti navštěvují čtyři roky školku, poté se učí šest let na základní škole. Následují tři roky na střední a stejně tak tři roky na vysoké škole. Já jsem do školy (jeslí) začal chodit velmi brzy, asi ve dvou letech, protože jsem hodně zlobil a táta mě nemohl pořád hlídat.

Tady na Gymnáziu v Třebíči jsem studentem 7. G a ve škole pozoruji několik rozdílů. Nejvíc mě udivuje, jak se všichni o přestávkách a po škole neustále učí! Nejsem na to zvyklý a zdá se mi, že moji spolužáci nemají dost času na svoje    záliby.

Musíte ve škole nosit uniformy?

Uniformy se nosí pouze na státních školách, já naštěstí navštěvuji školu soukromou. Tyto školy jsou lepší a poskytují kvalitnější vzdělání, absolventi navíc mají větší šanci na přijetí na vysokou školu.

Až se vrátíš domů, budeš chtít studovat vysokou školu?

Ano, budu. Především bych se ale rád věnoval své restauraci, kterou jsem dostal od táty k narozeninám. Chtěl bych se však dostat na La UDLAP (nejlepší univerzita ve městě), kde mimochodem hraji americký fotbal za tým Aztecas.

Jak si celkově představuješ svoji budoucnost a proč?

Mám dvě možnosti. Jak už jsem říkal, chtěl bych se věnovat své restauraci, protože rád vařím (a jde mi to!). Další možností je pro mě kariéra profesionálního vojáka. Odvaha těchto lidí mě fascinuje a obdivuji je, proto bych mezi ně jednou rád patřil.

Víte, v Mexiku je mozek zkoumán z hlediska čtyř sekcí. Děláme test, který odhalí, v čem jsme dobří, a potom tento obor studujeme. Například já studuji administrativní byznys, finance, veřejné vztahy, sport a psychologii. Naopak nejsem vůbec dobrý v biologii a matematice, nedávají mi smysl. Mám sice více předmětů, ale věnuji se především byznysu.

Zmínil ses, že rád vaříš. Jak jsi se sžil s českými pokrmy?

První měsíc jsem si hodně zvykal. V české kuchyni je až moc sladkého a příliš málo kořeněného. Z papriky mi šla hlava kolem – ta je snad všude. Běžně dostupné maso je značně odlišné od našeho a musím uznat, že je dost možná i lepší. A nesmím zapomenout na pivo, to je nepřekonatelné! Naproti tomu slivovice je strašlivá.
Podle mého názoru by mohla mexická jídla značně obohatit vaše stravování, třeba „Tacos de Surtido“. (pozn. red.: Jde o tortillu naplněnou směsí z vařených, smažených nebo grilovaných nasekaných hovězích očí, jazyka, býčích genitálií, salsy, cibule, zeleniny a několika lokálních surovin.)
Uvařil jsi už něco svým českým rodičům?

Samozřejmě. Uvařil jsem jim Guacamole, což je hustá omáčka z avokáda, rajčat a chilli, která se podává ke kukuřičným tortillovým lupínkům. Nové rodině můj výtvor chutnal, přišel jim však až moc ostrý. Podle mě byl naprosto v pořádku.

Máš kromě vaření i jiné koníčky?

Ano, mám celkem hodně zálib. Mezi moje největší záliby patří motorky. Když usednu za stroj a rozjedu se, je to skoro jako droga, člověk se na tom stane závislý. Doma mám Harley Davidson, který se jmenuje „La Gorda“. V Mexiku je běžné motorky pojmenovávat.

Dne 7. 12. 2014 u nás proběhl den motocyklů, který je velmi důležitý. Máma mi volala, že koupili dvě úplně nové motorky, tak se nemůžu dočkat, až je uvidím. Motorky mi hrozně chybí, protože tady v Česku nemůžu řídit (v Mexiku je řízení legální od 15 let).

Dále velmi rád kreslím. K této činnosti mě přivedla moje maminka, která umí kreslit opravdu nádherně a zároveň mě inspiruje. To, co mě při tvorbě nejvíc ovlivňuje, jsou ovšem moje pocity.

Brzy budou Vánoce, mohl bys nám prozradit nějaké mexické tradice?

Dozvěděl jsem se, že na Vánoce jíte kapra. V Mexiku jsou podávána ostrá jídla, jako je třeba pierrna enchilada nebo enchipotlados. Vánoce u nás začínají taky 24. prosince, kdy proběhne malá hostina s nejbližší rodinou, kde se zpívají různé písně. O den později se pořádá větší oslava, tentokrát už i s dalšími příbuznými. Dospělí si dárky rozbalí v tento večer, malé děti čekají až do rána příštího dne. Slavnosti pokračují 26. prosince, kdy se sejdou přátelé, pije se alkohol a mlátí se do Piñat. Je ale problém, že většina lidí si tyto oslavy ani nepamatuje (směje se).

Dárky nosí dětem v Mexiku, stejně jako v amerických státech Santa Claus?

Ano, náš Santa je naprosto stejný jako ten v USA. Je ale trochu zvláštní, protože navzdory našemu teplému klimatu nosí kabát a čepici.

Ještě nějaké další zajímavé tradice?

Na svoje narozeniny musí každý se zavázanýma očima rozbít pomocí tyče Piñatu. Uvnitř této pestrobarevné nádoby jsou většinou bonbony. Takhle svoje narozeniny slaví opravdu každý bez ohledu na věk. Samozřejmě nesmí chybět tradiční mexická muzika.

A ještě jedna věc. Sice se nejedná        o tradici, ale překvapilo mě, jak moc se lidé liší navzájem. Mexičané jsou o tolik společenštější a přátelštější! Češi se jeví dost odměřeně a trvá jim, než se druhým otevřou. My máme rádi velké oslavy, kterých se účastní i tisíce lidí. Život v Mexiku je jedna velká party. Vy žijete více disciplinovaně, u nás se tolik nehledí na pravidla.

Rádi bychom se zeptali, jaká města či památky jsi navštívil v ČR?

V Třebíči jsem se stihl podívat jenom do baziliky sv. Prokopa, brzy si ale projdu i židovské město. Kromě Třebíče jsem navštívil třeba Prahu, kde mě zaujal Karlův most a orloj s krásným ciferníkem, dále Brno, Písek, Ostravu, Opavu nebo Plzeň. Tam se prý vaří nejlepší české pivo, bohužel jsem ho nestihl ochutnat.

Zdá se, že náš stát máš docela dobře zmapovaný. Jaká místa tě lákají za hranicemi?

Rozhodně Itálie a Španělsko. Itálie je zemí, ve které je možné navštívit tolik starobylých měst, například Florencii nebo Benátky, ty mě oslovily svojí romantickou atmosférou. A samozřejmě Řím, jelikož je centrem celé Itálie a památek má požehnaně. Ve Španělsku bych se podíval do Madridu, hlavně bych ale chtěl slyšet tamější španělštinu, jelikož je to můj rodný jazyk.

Na závěr nám prozraď, jak se ti líbí česká děvčata?

Češky jsou hezčí, v tom se s vámi nemůžeme rovnat. Jsou hubenější a vůbec nejvíc se mi líbí blondýny s modrýma nebo zelenýma očima. Také jejich světlejší pleť je jednoduše naprosto odlišná od dívek v Mexiku. Vím, že mnohdy tomu nevěří, takže – holky, jste krásný!